Ždánická astronomická zima

/ 28.03.2026 /

Posvátné místo na hvězdárně

26. 12. 2025

Některé dávné civilizace uctívaly Slunce a budovaly posvátné chrámy, ve kterých Slunce v pravou chvíli zasvitlo přesně tam, kam mělo. Například v chrámu Abú Simbel v Egyptě Slunce dvakrát do roka osvítí sochy uvnitř. Nebo na schodišti pyramidy Chichén Itzá v Mexiku se při rovnodennostech objeví plazící se had. A na naší hvězdárně se zase sluneční svit blíží k velké černé kouli, ale nikdy se jí nedotkne. Černá koule slouží jako názorná pomůcka, která na sebe bere podobu planet, měsíců i samotného Slunce a zlí jazykové říkají, že kdyby se Slunce dotklo samo sebe, možná by nastal konec světa. (foto Petr Hykš)

Děvín jako moravský Pico del Teide

3. 1. 2026

(Pro zvětšení klikněte na obrázek výše pravým tlačítkem myši, z kontextového menu vyberte položku "Zvětšit obrázek", nebo "Otevřít obrázek na nové kartě" a potom použijte tlačítko s lupou.)

Sopka Pico del Teide na Kanárských ostrovech je hora vysoká asi 3 700 m obklopená mořem. Je známá tím, že ze všech hor na Zemi vrhá při západu/východu Slunce ten největší stín, který má tvar ostře vymezeného trojúhelníku. Když se k tomu ještě přidá úplněk, je to pro fotografy naprostá bomba. Na Moravě nic takového nemáme, ale snad nám nebudete mít za zlé, když k tomu přirovnáme výhled, který se nám naskytl při východu prvního letošního úplňku na Pálavě. Měsíc vycházel přesně nad zásobníkem zemního plynu v Uhřicích. Zalesněný horizont je Ždánický les. Zvlněná krajina náleží flyšovému pásmu Západních Karpat, tedy usazeniny třetihorního moře. Stín, který se na ni promítá, vrhá Děvín při západu slunce a ukazuje směrem k naší hvězdárně, odkud jsme touto dobou v roce pozorovali západy slunce za Pálavou. Toto je vlastně pohled z druhé strany, pohled z dálky, velkým zvětšením. (foto Petr Hykš)

Měsíc stoupající nad obzor nad zamrzlou novomlýnskou nádrží. (foto Petr Hykš)

Nacházel se téměř v přízemí a jednalo se tak o první superúplněk roku 2026. (foto Petr Hykš)

První světlo z nové montáže Stefana Zimy

11. 1. 2026

Kdysi za minulého režimu bývala doba, že pokud chtěl milovník astronomie dalekohled, musel si ho vyrobit. Doba se změnila a dnes již není vůbec běžné, aby si člověk stavěl pozorovací techniku sám. Leda že by to bral jako technologickou výzvu, podobně jako příznivec naší hvězdárny Stefan Zima, který si svou lehkou cestovní paralaktickou montáž řízenou přes mobil, zkusil vytisknout na 3D tiskárně. Prvním objektem, na který Stefan Zima zamířil svůj dalekohled SkyWatcher 80/400 byla Velká mlhovina v Orionu M42. Pořídil 56 obrázků a potom pravil: „Nastavenia som mal dost zle, takze toto je prvy pokus, ale ajtak som z neho nadseny”. Prostě, první světlo je první světlo!

Interstelární kometa 3I Atlas

12. 1. 2026

(Pro zvětšení klikněte na obrázek pravým tlačítkem myši, z kontextového menu vyberte položku "Zvětšit obrázek", nebo "Otevřít obrázek na nové kartě" a potom použijte tlačítko s lupou.)

Historicky třetí zaznamenané těleso na světě, které na své cestě mezihvězdným prostorem pouze proletělo Sluneční soustavou, byla kometa. Objevil ji přehlídkový systém Atlas, takže tato vzácná kometa dostala jméno podle něho. Její vysoká rychlost, kterou prolétala Sluneční soustavou, se projevila i na vysoké úhlové rychlosti jejího pohybu mezi hvězdami. První obrázek, na kterém je tato kometa zachycená i s ohonem, má expozici pouze 10 minut. Druhý obrázek ukazuje pohyb komety 3I Atlas mezi hvězdami během 6h 43min 40s. Kometa se pohybovala ve rovnoběžně s ohonem, takže se jeví jako rozmazaná protáhlá šmouha. Fotografie byly pořízeny dalekohledem Seestar S30. (foto Martin Kořínek)

Mlhovina Kalifornie

17. 1. 2026

Místem, kde se rodí hvězdy jsou emisní mlhoviny. Tato má označení NGC 1499, září v ní červeně mezihvězdný vodík jako zářivka a podle jejího tvaru se jí říká Kalifornie. Její složitou strukturu načechranou hvězdnými větry, včetně tmavých globulí skrývajících zárodky hvězd vyfotografoval svým dalekohledem Seestar S50 Martin Kořínek. K zaznamenání takovéhoto úžasného obrázku dalekohledem s průměrem objektivu pět centimetrů potřeboval celých 5h 9min 10s.

Vláknitá Krabí mlhovina

17. 1. 2026

Krabí mlhovina M1, která se nachází v souhvězdí Býka je zbytek po výbuchu supernovy z roku 1054. Přestože není úhlově příliš veliká, podařilo se malým přenosným robotickým dalekohledem Seestar S50 pěkně zachytit její vláknitou strukturu, která dala této mlhovině jméno. Expozice trvala 3h 27min 40s. (foto Martin Kořínek)

Mléčná dráha v Labuti

17. 1. 2026

Jedním z prvních míst na nebi, na které Martin Kořínek namířil svůj nový dalekohled Seestar S30 byla Mléčná dráha v souhvězdí Labutě. Řekli byste, že Labuť je ozdobou letních nocí, jenže v lednu se ještě stmívá tak brzy, že ji po západu Slunce ještě spolehlivě najdete docela vysoko na nebi. Dalekohled Seestar S30 je sice poměrně malý dalekohled, má ale tak veliké zorné pole, že se na jednu fotografii povedlo v záplavě hvězd zachytit červenavou mlhovinu Kokon (u levého okraje) a otevřenou hvězdokupu M39 (jasnější hvězdy u pravého okraje). Mlhovina Kokon vypadá tak trochu jako planetární mlhovina s bílým trpaslíkem uprostřed, ale její podstata je docela jiná. Není to hřbitov hvězdy, ale emisní mlhovina, uprostřed které se nachází jasná hvězda, která ji budí ke svícení. Od mlhoviny se táhne ke středu obrázku pás tmavé mlhoviny, která vypadá, jakoby tudy mlhovina Kokon proletěla a pozhasínala hvězdy, ale ve skutečnosti se jedná o mezihvězdnou látku, která zastiňuje vzdálenější hvězdy, která je však tmavá, protože se v její blízkosti nenachází žádná jasná hvězda, která by ji rozsvítila. Expozice 1h 37min 20s. (foto Martin Kořínek)

Galaxie v Troúhelníku třícentimetrovým dalekohledem

18. 1. 2026

Jeden ze tří velkých členů místní skupiny galaxií je galaxie v souhvězdí Trojúhelníku M33. Je od nás vzdálená asi 2,9 milionů světelných let a jedná se o klasickou spirální galaxii, někdy se používá i název galaxie Větrník, který však má společný s galaxií M101. Říká se, že za výjimečně dobrých podmínek ji mohou lidé s výjimečně dobrým zrakem zahlédnout i volným okem. Martin Kořínek použil k jejímu fotografování svůj malý robotický dalekohled Seestar S30 a snímal ji po dobu 56 min. 30s. A výsledek je podle mne ohromující. Když se podíváte na jeho obrázek v plném rozlišení, určitě si všimnete, že v oblasti této galaxie se nachází zvýšené množství úplně titěrných hvězdiček. Myslíte, že je snad možné během necelé hodiny zachytit na vzdálenost téměř tři miliony světelných let kulové hvězdokupy dalekohledem o průměru pouhé tři cetimetry!?

Komplex mlhovin v souhvězdí Vozky

18. 1. 2026

Zimním nocím vládne na jihu Orion a v nadhlavníku Vozka. Právě tudy se vine méně nápadná část Mléčné dráhy, která je však na fotografiích patrná v podobně velikého množství hvězd, otevřených hvězdokup a mlhovin, V levém horním rohu, na okraji obrázku, částečně zasahující mimo zorné pole, je otevřená hvězdokupa M38, pod ní je menší hvězdokupa NGC 1907. Malá, ale nápadná mlhovina vlevo dole je NGC1931, vlevo blíže ke středu IC 417, rozsáhlá červená mlhovina u dolního okraje je IC 410 a nejrozsáhlejší mlhovina vpravo je IC 405. Ve všech těchto mlhovinách se rodí mladé hvězdičky a otevřené hvězdokupy jsou něco jako hvězdné školky. Jak tuto část oblohy zachytil Karel Koss s využitím úzkopásmového filtru H-alfa si můžete prohlédnout na adrese: https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/zdanicka-astrozima-1.html. Fotografie výše byla pořízena malým elektronickým dalekohledem Seestar S30, doba expozice: 3h 40min 30s. (foto Martin Kořínek)

Polární záře s mimořádnou protonovou bouří

19. 1. 2026

(Pro zvětšení klikněte na obrázky polární záře pravým tlačítkem myši, z kontextového menu vyberte položku "Zvětšit obrázek", nebo "Otevřít obrázek na nové kartě" a potom použijte tlačítko s lupou.)

Ty největší astronomické události se v zásadě odehrávají tehdy, kdy na ně nejste připraveni. V pondělí 19. ledna zasáhla Zemi nečekaně silná vlna protonů a dalších částic slunečního větru, která se vytvořila na čele oblaku plazmatu původem ze silné sluneční erupce třídy X1.8. Výsledkem toho byla prudká bouře slunečního záření (S4). V osm hodin večer se po naměření příchodu rázové vlny na čele plazmového oblaku zdálo pravděpodobné, že budeme svědky výjimečně jasné polární záře podobné té z května roku 2024. S pomyšlením na to, že bychom mohli něco takového propásnout, jsme se před desátou hodinou večer rozhodli opustit teplo domova s cílem vyfotografovat polární záři nad ždánickou hvězdárnou.

Když jsme kolem desáté hodiny jeli ze Žarošic do Archlebova, byla po levé straně i pouhým okem vidět slabá načervenalá záře nad severním obzorem. Novým cílem cesty se stal cesty ten nejbližší kopec.

Ještě než jsme na kopci stačili uvést vozidlo do klidu, rozsvítil se přímo před námi na červené obloze první bezbarvý obláček zelené protonové bouře. Potom druhý. Třetí. ….

Nastal hřeb celého večera. Ke klasické polární záři se přidávaly další a další mimořádně jasné obláčky protonové bouře. Objevovaly se a mizely během několika vteřin i rychleji. V reálném čase bylo možné sledovat, jak tento zvláštní typ polární záře tančí. Oproti velkolepé záři z předloňského května byly tentokrát obláčky protonové záře tak jasné, že jejich zelená barva byla vidět i pouhým okem.

Přibližně v čase 22:18 byl celý severní obzor obepnutý souvislým zářivým obloukem protonové záře. V této dosáhla maxima jasnosti a osvětlovala krajinu kolem. Snímek výše zachycuje patnáct minut trvající hlavní fázi protonové bouře. Vznikl složením 33 fotek do jednoho snímku ve stylu startrails. Výsledný snímek byl ještě doplněn o jeden vybraný snímek ze stejné série, který byl vložen jako nová vrstva s nízkou průhledností.

S útlumem protonové bouře jsme dorazili před hvězdárnu. V čase příjezdu jsme nad domečkem pana Kotíka pozorovali očima ještě dva poslední protonové obláčky. Pak protonová bouře definitivně utichla a na obloze zůstala už jen klasická červená polární záře. Dodejme, že astronomická zima na začátku roku 2026 byla poměrně tuhá – teplota venku dosahovala asi -5 °C a pocitová teplota kvůli větru klesala ještě níž. Pozorovatel tak mohl snadno nabýt dojmu, že se nachází někde na severním pólu. (všechny fotografie polární záře pořídil Petr Hykš)

Král planet Jupiter

19. 1. 2026

Při návštěvě ždánické hvězdárny se pokusil Martin Kořínek využít příznivých pozorovacích podmínek a vyfotografovat Jupitera pomocí svého mobilu jako detektoru a dalekohledu Skywatcher ED 120/900. Jupiter se nachází v nejvyšších částech ekliptiky velmi vysoko nad obzorem a tak jeho pozorování stojí za to. Je to skutečný král planet.

Velká galaxie v Andromedě

20. 1. 2026

V zimě se stmívá brzy a tak po západu Slunce můžeme vysoko nad obzorem spatřit ještě souhvězdí podzimní hvězdné oblohy. Ty vyprávějí příběh o statečném Perseovi a krásné princezně Andromedě a právě v souhvězdí Andromedy můžeme najít nejvzdálenější objekt, který lze v přírodě spatřit volnýma očima – Velkou galaxii v Andromedě M31 vzdálenou přes dva miliony světelných let. V mytologii se jedná o řetěz, kterým je Andromeda přikovaná ke skále, ve skutečnosti se jedná o hvězdný ostrov čítající asi bilion hvězd, čili nejméně dvojnásobný počet hvězd naší Mléčné dráhy. Takhle krásně se ji povedlo zachytit maličkatým robotickým dalekohlídkem Seestar S30, který má však dostatečně velké zorné pole, aby se tam celá tato galaxie vešla. Expozice 3h 18min 30s. (foto Martin Kořínek)

Koňská hlava, Plamínek a vějíř Alnitaku

20. 1. 2026

Toto je komplex mlhovin kolem levé hvězdy v pasu Oriona, který je mezi astrofotografy velice oblíbený. Není divu, že na něj zamířil svůj dalekohled Seestar S30 i Martin Kořínek. Navíc se Matinovi líbí vytvořit hvězdám cípky pomocí speciální difrakční předsádky, která se umísťuje před objektiv dalekohledu. Ovšem vzhledem k tomu, že tento malý robotický dalekohled má azimutální montáž, dochází během snímání, které trvalo asi hodinu, ke stáčení zorného pole před objektivem dalekohledu, takže časem se difrakční kříž kolem nejjasnější hvězdy změní v difrakční větrník.

Leo Kvartet

21. 1. 2026

Skupinu galaxií Leo Triplet zná mnoho astrofotografů, protože se jedná o velice fotogenickou skupinu galaxií v souhvězdí Lva. Ovšem Leo Kvartet je tak trošku objev. Jedná se také o velice pěknou skupinku galaxií kolem spirálové galaxie NGC 3190 (kousek vlevo od středu obrázku), na kterou se díváme téměř zboku a kterou objevil William Herschel. Spolu s NGC 3187 (spirální galaxie s příčkou a hodně otevřenými rameny nad středem obrázku), NGC 3193 (eliptická galaxie na desátou hodinu od NGC 3190) a NGC 3185 (galaxie s jasným středem vpravo dole) tvoří kopu galaxií Hickson 44, ve které je NGC 3190 jejím největším členem. Fotografie byla pořízena dalekohledem Seestar S50, celková doba expozice 2h 51min 40s. (foto Martin Kořínek)

Popelavý svit Měsíce

20. 2. 2026

Když je Měsíc vidět na obzorem jako úzký srpek, můžeme si všimnout, že i jeho tmavá část slabě svítí, tzv. popelavý svit. Je to způsobeno tím, že na měsíční obloze svítí velice jasně Zeměkoule, která je téměř v úplňku a která nasvěcuje noční měsíční krajinu. Stejný jev bychom mohli pozorovat i během úplného zatmění Slunce, kdy by uprostřed koróny a protuberancí měly být vidět obrysy měsíčních moří a nejnápadnější krátery. Snad je to i výzva pro pozorovatele, kteří vyrazí na zatmění do Španělska letos v srpnu. Tento obrázek vyfotografoval Martin Kořínek svým dalekohledem Seestar S50 během svého výletu za zajímavostmi kosmonautiky na Floridu.

Obloha v Miami

21. 2. 2026

V termínu od 13. do 22. února 2026 podnikl Karel Trutnovský se třemi kroužkaři z naší hvězdárny a mnoha dalšími zájemci výlet za kosmonautickými zajímavostmi na Floridu. Duchovním otcem a hlavním organizátorem byl pan Miroslav Kusenda ze Ždánic a odborným garantem Tomáš Přibyl, který se stal na místě také naším zasvěceným průvodcem (viz https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/ze-zdanic-na-floridu-2026.html). Byl to doslova kosmonautický ráj, ale povedlo se nám společně s Martinem Kořínkem získat i několik astronomických obrázků. Před odletem zpět do Evropy jsme navštívili Miami a po setmění se prošli na slavné Miami Beach. Obloha je zde samozřejmě úplně přesvětlená, ale přesto bylo zajímavé si všimnout, že už jsme docela jižně a uvidět věci, které ze Ždánic neuvidíme. Měsíček se nad západním obzorem houpal doslova jako lodička a nad jihem si člověk mohl všimnout, jak je souhvězdí Orion vysoko nad obzorem. Pod ním lze spatřit jasnou hvězdu Sirius a kousek nad obzorem se mezi prolétajícími letadly mihotal Canopus v souhvězdí Lodního kýlu, hvězda, která je ve Ždánicích trvale pod obzorem.

Galaktický smajlík

24. 2. 2026

V kupě galaxií v souhvězdí Panny se nachází tzv. Markarianův řetízek galaxií. Tento bývá často cílem astrofotografů. Jedna jeho část připomíná pěkného smajlíka. Jeho levé oko je galaxie M86 a pravé M84. Vzdálenost kupy galaxií v souhvězdí Panny je asi 60 milionů světelných let a velikost smajlíka je též v řádu milionů světelných let. Je to určitě jeden z největších známých smajlíků :-). Fotogradie byla nasnímána dalekohledem Seestar S50, expozice: 1h 12min 20s. (foto Martin Kořínek)

Batman na Měsíci

25. 2. 2026

Na severním okraji Moře dešťů se nachází kráter s plochým dnem o průměru 104 km, který se jmenuje Plato. Každý měsíc nastává krátké období dlouhé jen několik desítek minut, kdy stín jeho prstencového pohoří vrhá na dno stín, který při troše fantazie připomíná filmového hrdiny Batmana. Vidíte ho také? Tento obrázek pořídil na ždánické hvězdárně svým mobilem umístěným za okulárem dalekohledu Skywatcher ED 120/900 Martin Kořínek.

Duch Regula

26. 2. 2026

Velice blízko nejjasnější hvězdy v souhvězdí Lva se nachází trpasličí galaxie zvaná Leo I. Jedná se o člena místní skupiny galaxií, vzdálenost je pouhých 820 000 světelných let a je tedy gravitačně vázaná s naší Mléčnou dráhou. Hmotnost se odhaduje asi na 20 milionů hmotností Slunce. Ovšem těsná blízkost velice jasného Regula pozorování této galaxie velmi znesnadňuje a tak není divu, že byla objevena až v roce 1950 na fotografické desce z Palomarské přehlídky oblohy pořízené 48-palcovou Schmidtovou komorou. Tuto fotografii pořídil pěticentimetrovým dalekohledem Seestar S50 Martin Kořínek, expozice: 1h 47min 30s.

Měsíc v hledáčku našich kroužkařů

27. 2. 2026

Páteční večerní obloze vévodil Měsíc a poté, co odešli návštěvníci hvězdárny chopili se příležitosti Jakub Krmíček a Lukáš Švábík a zamířili náš hvězdárenský dalekohled na našeho nejbližšího kosmického souseda. A nasnímali ho tak, jak se sluší a patří. Nejprve pořídili videozáznam na mobil, který podrželi za okulárem dalekohledu a následně zpracovali programem Registax toto video do výsledného obrazu. Neobyčejně krásně se prokreslily detaily na povrchu a to nejen na rozhraní světla a stínu, ale prakticky všude. Moc zajímavý pohled na Měsíc.

Dvojitá hvězdokupa Chí a h Persei – klenot mezi otevřenými hvězdokupami

27. 2. 2026

Tato dvojitá hvězdokupa v souhvězdí Persea je při tmavé obloze dobře viditelná volnýma očima jako zjasnění v Mléčné dráze. V triedru se potom tento flíček rozpadne na veliké množství hvězd, přičemž se jedná o jednu z nejkrásnějších hvězdokup na celé obloze. Když navštívíte naši hvězdárnu, je docela dobře možné, že vám tento klenot mezi objekty hlubokého vesmíru také ukážeme. Velice pěkně se ji také podařilo zachytit Martinovi Kořínkovi pomocí malého dalekohledu Seestar S30.

Coma Cluster

28. 2. 2026

V souhvězdí Vlasy Bereniky se nachází kupa galaxií, která historicky znamenala zlom v našem poznání vesmíru. Měřením celkového jasu hvězd v těchto galaxiích a rychlostí pohybu galaxií vůči sobě navzájem dospěl již ve 30. letech 20. století astronom Fritz Zwicky k významnému objevu, že galaxie se vůči sobě pohybují mnohem rychleji, než odpovídá hmotnosti svítící látky v galaxiích. Že se kupa nerozpadne vysvětlil předpokladem, že v prostoru mezi galaxiemi zřejmě existuje neviditelná látka, která se projevuje gravitací a která drží kupu pohromadě. Nazval ji temnou látkou, což je však poněkud zavádějící název, protože tato látka nic nestíní a je naprosto transparentní. Spíše by se tedy měla nazývat Zwickyho látka. Tento obrázek byl získán expozicí 4h 25min 40s dalekohledem Seestar S50. (foto Martin Kořínek)

Mezi námi kulovkami

28. 2. 2026

Tato noc byla ve znamení souhvězdí Vlasy Bereniky. Toto souhvězdí, které je v podstatě samo hvězdokupou skrývá zajímavé zákoutí, kde lze najít hned dvě kulové hvězdokupy těsně vedle sebe. Jasnější vpravo dole má označení M 53 a ta řidší vlevo nahoře je NGC 5053. Tato bývá někdy dokonce zaměňována za otevřenou hvězdokupu, ale ve skutečnosti se jedná o kulovou hvězdokupu zařazenou do třídy XI (velmi řídká), bez nápadného středového zhuštění. Obrázek pořídil pomocí dalekohledu Seestar S30 Martin Kořínek a k zachycení potřeboval expozici 3h 26min 10s.

Falešné zatmění

3. 3. 2026

Přešel úplněk a Měsíce začalo ubývat. Librace v délce způsobila, že se k nám lehce natočil pravý okraj Měsíce a postupující stín tak začal velice pěkně prokreslovat nerovnosti na pravé horní librační oblasti měsíčního kotouče, což nebývá vidět úplně často. Je u nás také málo známou skutečností, že dne 3. března nastalo úplné zatmění Měsíce. Toto zatmění ovšem nebylo pozorovatelné z naší republiky, ale z druhé půlky světa, ze západní části Ameriky, Austrálie a východní Azie. V naší republice se Měsíc vyhoupl nad obzor až několik hodin po zatmění a dalekohled Seestar S50 odhalil, že se krajina na jeho okraji již začíná prokreslovat stíny. Ovšem odmodrání způsobené mocnou vrstvou atmosféry při jeho východu způsobilo, že jeho barva byla nad obzorem výrazně načervenalá a připomínala před nedávnem proběhlé měsíční zatmění. (foto Martin Kořínek)

Soví mlhovina

5. 3. 2026

Soví mlhovina, nebo též M 97, či NGC 3587 je planetární mlhovina v souhvězdí Velké medvědice. Jméno dostala podle dvou tmavších oblastí uvnitř mlhoviny, které připomínají oči sovy. Nicméně tyto jsou viditelné až většími dalekohledy, anebo na astrofotografii, kterou za 3h 43min 50s nasnímal svým dalekohledem Seestar S50 Martin Kořínek.

Dračí galaxie

5. 3. 2026

Nad „korbičkou“ Velkého vozu, na samém konci ocásku hvězdného Draha lze najít méně známou spirální galaxii s příčkou NGC 4236, na kterou se díváme téměř zboku. Je také známá též pod názvem Caldwell 3 a patří do skupiny galaxií M81. Obrázek byl získán pomocí dalekohledu Seestar S50, doba expozice 2h 50min 20s. (foto Martin Kořínek)

Sluneční chromosféra

6. 3. 2026

Slunce je nejbližší hvězda, kterou pozorujeme na denní obloze a po celý rok. V pátek 6. března po druhé hodině odpoledne vypadalo Slunce v dalekohledu Lunt LS100MT (100/714) podobně, jako vidíte na přiloženém snímku. Červeně na Slunci svítí vodík, základní stavební kámen hvězd. Velké, tmavé sluneční skvrny byly obklopeny světlými fakulovými poli, což jsou místa na Slunci, kde se teplota může lišit i o tisíc stupňů Celsia. Po obvodě slunečního disku pak bylo vidět několik poměrně výrazných protuberancí, kde nabitá látka ze Slunce kopíruje jeho složité magnetické pole. Slunce bylo přibližně v maximu své aktivity, a kdyby v ten den nastalo úplné zatmění Slunce, možná by některé z těchto protuberancí lemovaly měsíční stín. (foto Petr Hykš)

Sluneční chromosféra podruhé

6. 3. 2026

Ve stejný den jako Petr Hykš vyfotografoval sluneční chromosféru také Martin Kořínek z Lovčic. Použil k tomu svůj dalekohled s H-alfa filtrem Lunt o průměru 40 mm. Porovnáním obou fotografií si můžete všimnout o kolik více podrobností nabídne za srovnatelných podmínek dalekohled s větším průměrem objektivu, ovšem rozdíl obou dalekohledů je samozřejmě také v ceně. Avšak na to, že se v tomto případě jedná o dalekohled o průměru pouhé 4 cm, není výsledek vůbec špatný. (foto Martin Kořínek)

Mlhovina Rosetta

6. 3. 2026

Známá emisní mlhovina v souhvězdí Jednorožce ukazuje zajímavou věc. Mladé jasné hvězdy, které vznikly z materiálu této mlhoviny si v jejím středu svým hvězdným větrem doslova vyfoukaly dutinu. Tím se v této oblasti hvězdotvorná činnost zastavila. Ovšem vzájemným gravitačním působením se tyto hvězdy mohou z tohoto místa vypudit a v budoucnosti se opět může z filamentů mlhoviny toto místo zaplnit materiálem a celý proces se může opakovat. Velice pěkně o tomto principu promluvila nedávno na naší hvězdárně ve své přednášce dr. Tereza Jeřábková. Tuto astrofotografii pořídil svým dalekohledem Seestar S30 Martin Kořínek, expozice: 73 minut.

Blízké hvězdokupy v Blížencích

7. 3. 2026

Souhvězdí Blíženců jsou prý dva kluci na vlas stejní. V tomto souhvězdí se však také nachází úhlově velice blízko sebe dvě otevřené hvězdokupy. Ta jasnější M35 (rozsáhlejší vpravo nahoře) je objekt, který se návštěvníkům běžně ukazuje na hvězdárnách a obzvláště pěkně se vyjímá například v Sometu 25x100 na tmavé obloze. Slabší, ale velmi bohatá hvězdokupa NGC 2158 (vlevo dole) tak trochu zaniká v sousedství své slavnější kamarádky. Nicméně je to velmi zajímavý objekt. I na tomto obrázku je patrné, že její hvězdy jsou v porovnání s M35 mnohem červenější, zatímco jasné a žhavé hvězdy M35 září modře. Obrázek byl pořízen dalekohledem Seestar S50, expozice: 57min 20s. (foto Martin Kořínek)

M42 z montáže z 3D tiskárny

8. 3. 2026

Stefan Zima nadále testuje a vylepšuje svoji montáž vytisknutou na 3D tiskárně. Znovu namířil svůj dalekohled na Velkou mlhovinu v Orionu a získaný obraz prakticky po všech stránkách předčil jeho první pokus z 11. ledna. Hvězdičky jsou krásně kulaté, takže je vidět, že montáž vede opravdu dobře. Tomu se říká progres! Gratulujeme, montáž je O.K.

Traktor

9. 3. 2026

Na internetu lze běžně najít astrofotky Slunce, před kterým se nachází lidské výtvory jako ISS, nebo letadlo. Ovšem Radovanovi Bakošovi se na ždánické hvězdárně povedl opravdový unikát. Při pozorování zapadajícího Slunce, promítnutého ve foyer na zeď pomocí coelostatu, si všiml zajímavé chvilky a na mobil se mu povedlo zvěčnit - traktor :-). Inu, jaro už klepe na dveře...

Jupiter Zimní

9. 3. 2026

Později večer, v rámci schůzky kroužku Astronomie a astrofotografie, se na naší hvězdárně rovněž náš příznivec Stefan Zima pokusil pomocí našeho dalekohledu Skywatcher ED 120/900 nasbírat kvalitní data pro zpracování obrazu planety Jupiter. A protože seeing byl onoho večera skutečně docela příznivý a Jupiter svítil vysoko na nebi, povedlo se mu po následném „steknutí“ dat zobrazit na této planetě opravdu hodně podrobností.

Zatmění Slunce na Jupiteru

10. 3. 2026

Jupiter se z večera nachází v tomto období skutečně velmi vysoko na nebi a tak nastávají ideální podmínky k jeho pozorování. Martin Kořínek měl navíc to štěstí, že když se na něj podíval, spatřil v jeho těsné blízkosti jeho nejbližší Galileův měsíček Io, jak vrhá stín na samotnou planetu. Kdybychom se nacházeli na Jupiteru přesně v této temné skvrnce, spatřili bychom, jak se Sluneční kotouč schovává za kuličkou Ia. Jenže Slunce je úhlově pětkrát menší než při pohledu ze Země a tak by jej měsíc Io překryl s velikým přesahem. Tak krásné zatmění Slunce, jako můžeme zažít u nás na Zemi, bychom na Jupiteru neviděli. Vyfotografovat současně jupiterům měsíc současně s planetou samotnou není úplně jednoduchá věc, protože planeta pokrytá oblaky je mnohem jasnější než její měsíce. Ale Martinovi Kořínkovi se to povedlo a Io je patrný malý kousek vlevo od planety s oblačnými pruhy. Tento obraz získal Martin Kořínek snímáním Jupitera na mobilní telefon za okulárem dalekohledu Dobson o průměru 305 mm.

Vírová galaxie v Honících psech malým a velkým dalekohledem

13. 3. 2026

Pod ojem Velkého vozu lze najít v souhvězdí Honících psů tuto slavnou dvojici vzájemně se ovlinňujících galaxií. Martin Kořínek ji zachytil svým dalekohledem Seestar S50, přičemž ji snímal po dobu 1h 46min 10s. Porovnejte, jak tutéž galaxii zachytil před časem z naší ždánické hvězdárny Karel Koss pomocí dalekohledu RC 406 (viz https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/zdanicke-astronomicke-jaro-2025.html).Ta výše uvedená Martinova astrofotka kanibalizující galaxie M51není vůbec špatná, ale to je prostě základní rozdíl mezi pěticentimetrovým a čtyřiceticentimetrovým dalekohledem, navíc oproti Seestaru S50 vybaveným chlazenou astronomickou kamerou a filtrovým kolem s úzkopásmovými filtry...

Sousedství galaxie a mlhoviny

13. 3. 2026

V souhvězdí Velké medvědice se nachází zajímavé místečko, kde se do zorného pole menšího astrofotografického dalekohledu vejdou hned dva messierovské objekty. Jedná se o spirální galaxii M 108, na kterou se díváme téměř zboku a která svým vzhledem docela připomíná „Doutníkovou“ galaxii M 82 v tomtéž souhvězdí a dále o planetární mlhovinu M 97, která díky dvěma temným skvrnám dostala přízvisko „Soví“. Obrázek byl pořízen dalekohledem Seestar S30, doba expozice 2h 52min 20s. (foto Martin Kořínek)

Plejády alias Kuřátka

14. 3. 2026

Známá hvězdokupa v souhvězdí Býka, kterou pozná spousta lidí. Ale spousta lidí si ji také plete s Malým vozem, který je však na nebi docela jinde. Toto je spíš takový malý kočárek… Ve skutečnosti se jedná o otevřenou hvězdokupu, kde jsou nejjasnější hvězdy zahaleny do reflexních mlhovin, které však zřejmě se vznikem samotných hvězd nesouvisí. Spíše jen tato hvězdokupa pouze prolétá oblastí prachové mlhoviny, která odráží a rozptyluje světlo jasných hvězd. Fotografii pořídil Martin Kořínek dalekohledem Seestar S30, expozice:1h 53min.

Vánoční stromeček

14.3. 2026

I když už je dávno po Vánocích, na nebi můžeme najít vánoční stromeček i dnes. Jedná se o otevřenou hvězdokupu v souhvězdí Jednorožce, obklopenou komplexem difuzních (modrých) a emisních (červených) mlhovin pro které je charakteristický i kuželový zářez, což je ve skutečnosti obrys temné mlhoviny. V dalekohledu spatříme očima především hvězdy náležící hvězdokupě ve tvaru vánočního stromečku. Spatřit mlhoviny je nesnadné, natož kuželový zářez mířící proti špičce stromečku. Ten objevil během vánočních svátků roku 1785 William Herschel, který měl k dispozici velký dalekohled a dokonalou tmavou oblohu bez světelného smogu. Tato astrofotografie byla pořízena 1h 50min. 40s dlouhou expozicí dalekohledem Seestar S30. (foto Martin Kořínek)

Slavná dvojice galaxií ve Velké medvědici

14. 3. 2026

Když prodloužíte úhlopříčně „korbičku“ Velkého vozu a zašmejdíte v tomto místě například dalekohledem Somet binar 25x100 určitě nepřehlédnete dva mlhavé flíčky, které se vejdou do zorného pole. Je to dvojice tzv. Bodeho galaxií, M81 (spirální vlevo dole) a nepravidelná M82, zvaná „Doutníková“ (v pravé části obrázku). Ve větším dalekohledu se potom v M82 objeví i několik zjasnění a je to opravdu hezký a zajímavý pohled. Ovšem nejvíce podrobností přináší samozřejmě fotografie, kde se v elipsovitém obláčku M81 objeví spirální struktura a celý jakoby „nakyne“ a v podlouhlé M82 se ukáže její složitá struktura související zřejmě i s bouřlivými procesy probíhajícími v jádru této galaxie. Jak vypadá tato dvojice galaxií, když se proexponují větším dalekohledem při použití úzkopásmového H-alfa filtru si můžete prohlédnout na astrofotografii Karla Kosse (viz https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/zdanicke-astronomicke-jaro-2025.html). Obrázek výše byl pořízen dalekohledem Seestar 50, expozice: 33min 30s. (foto Martin Kořínek)

Mezi námi kulovkami podruhé

14. 3. 2026

Zimní obloha se sice pro fotografování kulových hvězdokup příliš nehodí, ale nad ránem již začnou být patrné. Nad obzor se totiž vyhoupne souhvězdí Hadonoše a to je znamení, že zima pomalu končí. V tomto souhvězdí se nachází dvojice pěkných kulových hvězdokup M10 a M12 vzdálených od sebe jen asi 2°, takže se jim také někdy přezdívá „dvojčata v Hadonoši“, Dalekohled hvězdárny ve Ždánicích dokáže návštěvníkům při vizuálním pozorování oba tyto objekty rozložit na jednotlivé hvězdičky. Tento pěkný obrázek byl pořízen elektronickým dalekohledem Seestar S30 expozicí 2h 16min 20s, (foto Martin Kořínek)

Cípatá Betelgeuze

15. 3. 2026

Levé rameno Oriona tvoří jasná hvězda, která se jmenuje Betelgeuze. Jedná se o červeného veleobra na samém sklonku svého hvězdného života. Kdyby byla na místě našeho Slunce, sahala by až k dráze Jupitera a Země by obíhala kolem jádra této hvězdy hluboko pod jejím povrchem. Teplota ve fotosféře Betelgeuze je asi 3000 °C a odtud tedy její barva. Dalekohled Seestar S50, kterým byl pořízen tento obrázek je čočkový a hvězdy by se proto měly jevit jen jako kolečka. Nicméně před objektiv lze umístit předsádku, která vytvoří difrakční obrazec, podobně jako držák sekundárního zrcátka u zrcadlového dalekohledu. Výsledek tříramenného držáku je šesticípá difrakční hvězda, která trošku připomíná sněhovou vločku. Expozice 6min 20s. (foto Martin Kořínek)

Velká mlhovina v Orionu

15. 3. 2026

Dobře vyfotografovat klenot zimní hvězdné oblohy, mlhovinu M42 v meči Oriona, není vůbec jednoduchá věc. Kdo to někdy zkusil, mohl by vyprávět… Tato mlhovina je totiž velmi jasná. Tak jasná, že bývá na tmavé noční obloze vidět ze Ždánic volnýma očima. Jenže v tom je právě ta potíž. Je nesnadné zvládnout ohromný dynamický rozsah mezi velmi jasným středem mlhoviny a jejími slabými periferními oblastmi. Buď máte jedno, nebo druhé, ale udělat to tak, abyste viděli mlhovinu celou a přitom její střed nebyl přeexponovaný chce již trochu astrofotografického umu. Náš nadšený kroužkař Martin Kořínek se o to pokoušel opakovaně, ale tentokrát se mu to povedlo. Celou mlhovinu nasnímal svým dalekohledem Seestar S50 expozicí 54min 10s a do výsledného obrazu potom „vlepil“ střed mlhoviny nasnímaný krátkou expozicí. Současně to musel zvládnout tak, aby nikde nebyl patrný přechod a toto dílo se mu skutečně bezvadně povedlo. Dokonce se na výsledném obrázku ukázaly i hvězdičky v samém srdci mlhoviny zvané Trapez, díky kterým tato mlhovina svítí a které dříve zcela zanikaly v její přeexponované části (viz https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/zdanicky-astropodzim-1.html). Právě na tomto objektu je vidět, jak se Martin postupně zlepšuje (viz jeho prvotina https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/zdanicke-astronomicke-leto-2025.html). Moc Marinovi Kořínkovi gratulujeme k tomu hodně pěknému úlovku!

Nejjasnější reflexní mlhovina na obloze

15. 3. 2026

Nejslavnější mlhovinou v souhvězdí Oriona je bezesporu Velká mlhovina v Orionu M42. Jedná se o emisní mlhovinu, ve které svítí mezihvězdný vodík v principu jako zářivka, buzený ke svícení jasnými žhavými hvězdami uvnitř mlhoviny. Další slavnou mlhovinou, která se pěkně vyjímá na astronomických fotografiích, je Koňská hlava nedaleko hvězdy Alnitak. V tomto případě se jedná o temnou mlhovinu, která se promítá před jasnou emisní mlhovinu na pozadí. Ovšem za pozornost určitě také stojí mlhovina M78, kterou najdeme tak, že od Velké mlhoviny v Orionu vyrazíme přes hvězdu Alnitak nad pas Oriona. Zde najdete nejjasnější reflexní mlhovinu na celé hvězdné obloze. Je to stejný typ mlhoviny jako například mlhoviny obklopující jasné hvězdy v hvězdokupě Plejády. Jak označení tohoto typu napovídá, můžeme ji vidět, protože obsahuje mezihvězdný prach, který odráží světlo blízkých hvězd. Navíc dochází i k rozptylu světla na mikroskopických prachových zrníčkách a proto mají tyto mlhoviny namodralou barvu, podobně jako obloha na planetě Zemi. Je to vlastně takové „malé modré z nebe“. Obrázek byl pořízen dalekohledem Seestar S50, doba expozice 2h 18min 50s. (foto Martin Kořínek)

Úlovek CSMON

17. 3. 2026

V úterý večer prořízl večerní západní oblohu velmi jasný meteor, neboli bolid. Všimli si jej i v Brně, kde je noční obloha zasažena světelným smogem a navíc ani vzduch nebyl úplně průzračný. Kromě jemné vysoké oblačnosti se v něm totiž vznášelo poměrně hodně prachu, který nad Evropu přinesly vzdušné proudy ze Sahary. Nicméně nejjasnější hvězdy byly vidět a bolid byl tak moc nápadný, že pokud jste se dívali na oblohu, nemohli jste jej přehlédnout. Dokonce se o něm objevila zpráva i na Facebooku brněnské hvězdárny. Tento bolid jsme zachytili i na naší hvězdárně ve Ždánicích. Zasloužila se o to citlivá kamera pracující v meteorické síti CSMON.

Úlovek CEMeNT

18. 3. 2026

Kamery sledující meteory na ždánické hvězdárně sledují jen vybrané úseky oblohy a tak se může stát, že některé meteory, nebo bolidy nenaznamenají, protože letí mimo jejich zorné pole. Přesně to se stalo oběma kamerám, které pracují v síti CEMeNT (Central European meteor network), avšak tento systém si to vynahradil hned následujícího dne, prakticky přesně o 24 hodin později. Další překrásný a velice jasný meteor, možná bolid, proletěl na severu souhvězdím Malého medvěda a trefil se přesně mezi strážce nebeského pólu, hvězdy Kochab a Pherkab.

Pod pasem Oriona

18. 3. 2026

Mnoho již bylo mnoho řečeno v tomto článku výše o mlhovinách v Orionu. Ale jeden z objevů Marina Kořínka je, že obě nejslavnější mlhoviny v tomto souhvězdí se vejdou do zorného pole dalekohledu Seestar S30 a že i dalekohled s takto malým objektivem může zachytit, že celá jižní část Oriona je plná mlhovin. Expozice: 1h 48min 10s. (foto Martin Kořínek)

Hvězdokupa Jesličky (M44)

18. 3. 2026

Na pomezí zimní a jarní oblohy, mezi jasnými hvězdami ze souhvězdí Blíženců a Lva, leží objekt, který při pohledu očima vypadá jen jako velká, poměrně nápadná mlhavá skvrna. Je to hvězdokupa Jesličky – kupa hvězd v jinak nenápadném souhvězdí Raka. V březnu jsme tento objekt s oblibou pozorovali v dalekohledu, ve kterém se tento objekt ukáže v celé své kráse a nabídne pohled na několik desítek, možná i stovek hvězd. Dohromady tvoří tento útvar asi 1000 hvězd, z nichž asi 2/3 jsou menší a chladnější než naše Slunce (červení trpaslíci), zatímco Slunci podobná je jen necelá 1/3 hvězd a pouze dvě procenta hvězd jsou hvězdy větší a jasnější než naše Slunce, které září na velkou vzdálenost jako majáky. Přestože Jesličky jsou jednou z nejbližších hvězdokup, světlu trvá asi 600 let, než k nám doletí. Když je tedy dnes pozorujeme, vidíme se zpožděním, které odpovídá době asi 200 let před tím, než byl vynalezen první dalekohled. Tou dobou byly ještě Jesličky i pro ostřílené pozorovatele s nejostřejším zrakem jen pouhou šmouhou na nebi.

Canon R10, Sky-Watcher 250/1000, 84x60s, ISO:1000 (+ 56 DF, +8 FF). Složeno v programu DeepSkyStacker, upraveno v Lightroom Classic. (foto Petr Hykš)

Hvězdokupa Jesličky s Oslíky

18. 3. 2026

Hvězdokupu Jesličky vyfotografoval stejnou noc jako Petr Hykš rovněž Martin Kořínek z Lovčic. K fotografování však použil menší robotický dalekohled Seestar S30. Tento dalekohled s průměrem objektivu pouhých 30 mm má sice menší rozlišení, ale dokáže vykreslit mnohem větší oblast oblohy než astrograf s metrovým ohniskem. Do zorného pole se tak vešly rovněž dvě jasnější hvězdy, kterým se říká „Severní a Jižní oslík“ obklopující tuto hvězdokupu. Je zajímavé si všimnout, jak Severní oslík (Asellus Borealis), jasná hvězda v levém spodním rohu, je výrazně modřejší než Jižní oslík (Asellus Australis), jasná hvězda v pravém spodním rohu. Barvy hvězd jsou závislé na jejich povrchové teplotě, takže lze říci, že Severní oslík je výrazně teplejší hvězdou než Jižní oslík. Celková doba expozice této fotografie je 2h 23 min 10s. (foto Martin Kořínek)

Malé Jesličky

20. 3. 2026

Méně známá otevřenka v souhvězdá Raka, která je však natolik jasná a nápadná, že se může honosit příslušností v Messierově katalogu. Má označení M67 a nachází se severně od své slavnější sousedky. M67 je velice zajímavá hvězdokupa. Se svým stářím přibližně 4 miliard let je nejstarší otevřenou hvězdokupou Messierova katalogu a jednou z nejstarších otevřených hvězdokup vůbec. Je s podivem, že se během takto dlouhé doby při své pouti Galaxií nerozpadla. V případě našeho Slunce již například vůbec nejsme schopni vystopovat, která hvězda vznikla kdysi společně s naším Sluncem. Proto se stala předmětem mnoha vědeckých výzkumů. Obrázek byl pořízen dalekohledem Seestar S30, doba expozice 2h 52min 40s. (foto Martin Kořínek)

Měsíc vítá Večernici - jaro přichází

20. 3. 2026

V pátek večer probíhají pravidelně na ždánické hvězdárně astronomická pozorování pro veřejnost. A na začátku tohoto pozorování, ještě za soumraku, ukázala se nad západním obzorem planeta Venuše, symbol krásy, lásky a všech možných ctností. Nastává období, kdy bude Venuše jako Večernice zdobit večerní oblohu a její příchod uvítal Měsíc. Byla to moc hezká konjunkce, úzký měsíční srpek byl doplněn popelavým svitem, který byl bez problému patrný i očima. Vítej Večernice na jarní oblohu! (foto Karel Trutnovský)

« zpět

Město Ždánice