Ždánické astronomické jaro

/ 09.07.2026 /

Jarní rovnodennost

20. 3. 2026

(Pro zvětšení klikněte na obrázek výše pravým tlačítkem myši, z kontextového menu vyberte položku "Zvětšit obrázek", nebo "Otevřít obrázek na nové kartě" a potom použijte tlačítko s lupou.)

Koncem astronomické zimy 19. března 2026 se naskytla příležitost vyfotografovat Měsíc pouhých 16 hodin po novu. Bohužel nám nepřálo počasí, ale hned dalšího dne, kdy už začalo astronomické jaro, se Měsíc ukázal a pod ním zářila jasná Venuše. Měsíc byl tou dobou již necelé dva dny po novu a Sluncem bylo přímo osvětleno stále jen asi 3,6 % měsíčního kotouče. Zbytek Měsíce byl Sluncem osvětlován nepřímo, světlem odraženým od Země (popelavý svit). Protože na jaře mladý Měsíc stoupá vysoko nad obzor, byl vidět za poměrně pokročilé tmy. Nastalá situace byla připomínkou toho, že Měsíci zbývá ještě pětkrát oběhnout kolem Země a nad Španělskem na chvíli zcela zakryje Slunce.

Sky-Watcher 120/900, Canon R10, 3x8 s, ISO:320. (foto Petr Hykš)

Galaxie, na kterou Messier zapomněl…

30. 3. 2026

Spirální galaxie NGC 2903, nacházející se v souhvězdí Lva, patří k nejvýraznějším objektům severní oblohy, které nebyly přidány do Messierova katalogu. Nachází se zhruba 30 milionů světelných let od nás a na snímku zaujme především její jasné jádro obklopené modrofialovými spirálními rameny. Kvůli tomu může být obtížné zachytit tmavé oblasti spirálních ramen, aniž by jádro bylo přeexponované. Dlouhá integrační doba 27 hodin 50 minut 10 sekund, pořízená kompaktním dalekohledem Seestar S50 na konci března 2026, umožnila zachytit nejen jemné prachové struktury v samotné galaxii, ale také slabé okolní objekty, které běžně zůstávají skryté. Jedním z nich je i malá satelitní galaxie viditelná vpravo dole. Tento nenápadný objekt je tvořen převážně starší populací hvězd a představuje typický příklad trpasličího průvodce větší spirální galaxie. Její slabý jas činí výzvu pro amatérské pozorovatele, ale při dostatečně dlouhé expozici se ukáže jako jemná, oválná skvrna s lehce zrnitou strukturou. Přítomnost takového satelitu připomíná, že i relativně izolované galaxie, jako například NGC 2903, mají své menší společníky. (foto Martin Kořínek)

Východ Měsíce

4. 4. 2026

Na pátečním pozorování jsme s návštěvníky zrovna obdivovali krásy noční oblohy, když jsme si vzpomněli, že v deset hodin večer má vycházet Měsíc. Otočili jsme kopuli a nad stromy nad jihovýchodním obzorem právě vycházel. Byl to neuvěřitelný pohled. Okamžitě jsme na Měsíc namířili dalekohledy, a zatímco si ho návštěvníci prohlíželi, my jsme utíkali pro foťák. Během focení jsme na displeji foťáku připevněného k dalekohledu mohli obdivovat teplotní zvrstvení zemské atmosféry, které si s obrazem Měsíce pohrávalo podobně, jako kdyby se Měsíční tvář odrážela na rozvlněné vodní hladině. Celý Měsíc se vlnil a jeho horní a dolní okraje se deformovaly nejvíc. Občas se dolní okraj utrhl a pohasl jako červený záblesk. Byl to asi nejkrásnější východ Měsíce, jaký jsme z kopule kdy pozorovali. (foto Petr Hykš)

Když byl Měsíc už hodně vysoko nad obzorem, testovali jsme se Štefanem Zimou OG star tracker, který vyrovnává zemskou rotaci. Foťák s teleobjektivem, který jsme na něj nasadili, tak zachytil stabilní Měsíc přes mraky, na kterých se vytvářela krásná duhová korona.

Canon R10, expozice: 3,2 s, f/5, ISO:400, ohnisko: 200 mm, OG star tracker. (foto Petr Hykš)

Artemis vs. Ždánice

5. 4. 2026

V dubnu 2026 se lidé znovu vrátili k Měsíci. V rámci mise Artemis II proletěli nad odvrácenou stranou Měsíce čtyři astronauti v evropské kosmické lodi Orion. Měsíční fáze pozorování odvrácené strany příliš nepřála, avšak nastala ideální doba pro pozorování okolí Mare Orientale, které leží uprostřed jedné z nejlépe zachovaných impaktních pánví ve Sluneční soustavě. Koláž výše je srovnáním fotografie pořízené astronauty asi z poloviční vzdálenosti Země-Měsíc s fotografií ze Ždánic pořízené pomocí dalekohledu o několik let dříve, která vznikla v době výrazné záporné librace v selenografické délce. Na obou fotografiích je zachyceno Mare Orientale z odvrácené strany Měsíce, ale na fotografii ze Ždánic toto moře leží i v těch nejpříhodnějších podmínkách prakticky na okraji měsíčního disku. Lepší úhel na tuto geologicky nesmírně zajímavou oblast nám bohužel naše planeta nedopřeje, proto jsme mohli astronautům jen tiše závidět. (foto Petr Hykš)

Kometa C/2025 R3 (PANSTARRS)

10. 4. 2026

V polovině dubna byla v souhvězdí Pegasa na ranní obloze, těsně před východem Slunce, vidět poměrně jasná kometa. Bohužel, z kopule hvězdárny byla kometa většinu času za kopulí planetária a dala se pozorovat až za svítání, a to díky tomu, že na ni dosáhl dalekohled, který byl v danou chvíli nejvýše nad podlahou. Volnýma očima patrná bohužel nebyla, nicméně povedlo se ji zachytit jako malou tyrkysovou skvrnku jednoduchým fotoaparátem Canon 450D se setovým objektivem (foto Karel Trutnovský).

Přestože už začalo svítat, byla kometa v dalekohledu nápadně jasná a při troše soustředění se ukázal i krátký a velmi slabý kometární ohon. Vlasaticí bychom ji asi nazvat nemohli. Ohon komety byl nejlépe nápadný na dlouhé expozici fotoaparátu. Fotografovali jsme ji v čase 4:22–4:50 hod. Ke konci focení už se na fotkách začalo nápadně projevovat svítání - pozadí snímku zhruba odpovídá střední tmavosti oblohy z celé sekvence snímků. Navíc nám do toho svítil Měsíc v poslední čtvrti, takže i zpracování fotek komety bylo poměrně náročné.

Canon R10, Sky-Watcher 250/1000. 50x30 s, ISO:800, +58 dark frames, +51 flat frames.

Složeno v programu Deep Sky Stacker, upraveno v Lightroom Classic. (foto Petr Hykš)

Kometa PANSTARRS o týden později

18. 4. 2026

A takto zachytil nad ránem kometu C/2025 R3 (PANSTARRS) dalekohledem Seestar S50 Martin Kořínek. Expozice 1 min 40 s již prozradila svítání v dolní části obrázku a v následujícím období se již tato kometa zcela skryla v záři Slunce.

Měsíček užší nežli rohlíček

18. 4. 2026

Kolem jarní rovnodennosti nastávají každoročně příznivé podmínky pro lov velmi úzkého srpku Měsíce. Ekliptika totiž z večera svírá velký úhel s obzorem a tak se Měsíc již krátce po novoluní objevuje poměrně vysoko na obloze. Ještě lepší podmínky nastávají již jenom v jižních krajích. Měli jsme opravdu štěstí, protože v pátek, během večerního veřejného pozorování, se oblačnost nad západním obzorem trochu rozestoupila a pod jasnou večernicí – planetou Venuší se ukázal skutečně nádherný uzoučký Měsíček. Jeden z návštěvníků našeho veřejného večerního pozorování, pan Dalibor Vacek přiložil pohotově svůj mobil za okulár dalekohledu Skywatcher ED 120/900 a povedlo se mu pořídit z ruky tuto moc pěknou momentku. Avšak asi úplně nejkrásnější se jevil uzoučký Měsíc koupající se v oblacích při pozorování očima dalekohledem Somet binar 25x100.

Král jarní oblohy

23. 4. 2026

Celé jaro zdobila večerní oblohu planeta Jupiter, která se rovněž stala vděčným cílem pozorvání návštěvníků naší hvězdárny. V oblačné přikrývce její atmosféry je patrná nápadná pásová struktura a rovněž je vidět poměrně výrazná deformace kotoučku planety daná její rychlou rotací. Takto pěkně se povedlo tuto planetu zachytit Martinu Kořínkovi jeho dvanáctipalcovým Dobsonem.

Měsíc v první čtvrti

24. 4. 2026

V dubnu připadlo jedno z pátečních večerních pozorování s veřejností právě na dobu, kdy byl Měsíc v první čtvrt, což je ideální fáze na pozorování Měsíce. Každá první čtvrt je však malinko jiná než ta předchozí, a tak se nám úplně zatajil dech, když jsme tentokrát mohli na vlastní oči pozorovat Měsíc v takovém světle, v jakém jsme ho ještě neviděli. Bylo to vůbec poprvé v moderní historii hvězdárny, kdy jsme na vlastní oči viděli dlouhé a ostré stíny měsíčních Alp. Krásný pohled byl také na velký kráter Ptolemaios. V mysli nám stále ještě rezonoval nedávný úspěch mise Artemis II, a tak nám připadalo, jako kdyby přiložená fotografie byla pořízena přes okénko kosmické lodi. (foto Petr Hykš)

Na závěr večerního pozorování jsme měsíční Alpy natáčeli fotoaparátem i mobilem a následně každé video zpracovali do jednoho snímku. Poprvé jsme také vyzkoušeli kombo kvalitního okuláru Hyperion společně s 2x Barlowem. Nejlépe kupodivu vyšla videa z mobilu. Po zpracování videa v programech PIPP a Autostakkert a po zpracování výsledného snímku v programech Registax a Lightroom Classic nakonec vznikla přiložená fotografie. Zaujaly nás především dlouhé a špičaté stíny Alp v pravé části snímku, které společně s Apeninami nalevo obepínají Moře dešťů. Podle nejdelšího stínu lze v měsíčních Alpách snadno lokalizovat jejich nejvyšší vrchol, měsíční Mt. Blanc, který má výšku asi 3 600 m. Nalevo od měsíčních Alp také vrhá dlouhý stín osamělá hora Mons Piton. A přímo nad Alpami svítí ve tmě vrcholky hor Mons Pico a Pico Beta. Za zmínku stojí také z poloviny nasvícený okraj kráteru Plato napravo od nich nebo alpské údolí (Vallis Alpes), které se táhne jako nápadná přímá linie od úpatí Alp směrem na pátou hodinu. (foto Petr Hykš)

Supernova SN2026fvx

25. 4. 2026

(Pro zvětšení klikněte na obrázky výše pravým tlačítkem myši, z kontextového menu vyberte položku "Zvětšit obrázek", nebo "Otevřít obrázek na nové kartě" a potom použijte tlačítko s lupou.)

Karel Koss nám napsal: ...po roční pauze posílám další snímek, který byl pořízen na hvězdárně ve Ždánicích. Nedalo se toho moc dělat, protože svítil měsíc a obloha byla přezářená. Šlo vlastně jen o testování montáže dalekohledu v západní kopuli, a doplnění H-ALFA pro galaxii M106 v souhvězdí Honících psů. Jenže v galaxii NGC 4205 vybuchla na naše poměry docela jasná supernova SN2026fvx, tak jsem jsem testování montáže využil na tuto úžasnou podívanou. Je to supernova typu Ia, jasnost asi 12,3 mag. Vzdálenost galaxie je asi 60 mil. světelních let. Přikládám i snímek ze Stellarium k porovnání, kde uvidíte, že v galaxii jedna jasná hvězda chybí....

Parametry k foto: Datum: 25.4.2026; Kamera ZWO ASI 6200 s čipem SONY IMX455 CMOS; Místo: Hvězdárna a planetárium Oldřicha Kotíka Ždánice; Dalekohled: RC 406/3250; Rovnač pole: TS 0,8x (zkrátí ohnisko dalekohledun a 2600mm);Použitý filtr L od Baader; expozice L 5x4min, celkem 20 minut; Pointace: Skywatcher 100/500+Lacerta MGENIII; Montáž: GM4000 10MICRON; Gain 100 Offset 50; Snímáno s projektem NINA, zpracováno v Pixinsight.

Galaxie M106 v novém zpracování

28. 4. 2026

Po roční přestávce se mi podařilo dokončit tuto astrofotografii přidáním H-Alfa z 25. 4. 2026. Data byla pořízena na hvězdárně ve Ždánicích. Jde o galaxii M106 v souhvězdí Honících psů. Je od nás vzdálena asi 23,8 milionu světelných let. V jejím jádře se nachází černá díra, která má hmotnost asi 36 milionu hmotnosti Slunce. Galaxie je docela jasná, viditelná i v malém dalekohledu. Galaxie je viditelná po celý rok. Na obrázku jsou i další galaxie. Hned vpravo je galaxie NGC4248, a dále dvojice galaxií NGC NGC4231 (horní) a NGC4232 (dolní). Galaxií je tam více.

Při zpracování snímků jsem bojoval se silným parazitním světlem. Je to nevýhoda dalekohledů s otevřeným tubusem. Při novém zpracování jsem tolik netlačil na BlurXTerminator, takže nevznikly artefakty ve formě kudrlinek v ramenách galaxie. Je to ale za cenu mírného rozostření. Jako první je obrázek doplněný o data ze spektrální čáry H-alfa, která v galaxii zviditelňuje emisní mlhoviny zářící červeně. Přikládám jako druhý v pořadí i nově zpracovaný snímek bez H-Alfa (v porovnání s loňskem lepší, bez artefaktů, nicméně chybí červené oblasti vodíku). Pro porovnání s dřívějším zpracováním obrazu této galaxie viz https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/zdanicke-astronomicke-jaro-2025.html.

(foto Karel Koss)

Parametry k foto: Datum: od 21. 3. 2025 do 28. 4. 2025, H-ALFA 25. 4. 2026; Kamera ZWO ASI 6200 s čipem SONY IMX455 CMOS; Místo: Hvězdárna a planetárium Oldřicha Kotíka Ždánice; Dalekohled: RC 406/3250; Rovnač pole: TS 0,8x ( zkrátí ohnisko dalekohledun a 2600mm); Použity filtry RGBL od Baader. Spolu s filtrem L byl použit filtr IDAS PLS P2; expozice R 32x4min, G 36x4min, B 34x4 min, L 103x4min, celkem 13,5 hodin, H-ALFA 56x4min, celkem 3h a 44min; Pointace: Skywatcher 100/500+Lacerta MGENIII
Montáž: GM4000 10MICRON; Gain 0 (u H-Alfa Gain 100), Offset 50; Snímáno s projektem NINA, zpracováno v Pixinsight.

Dračí jehla

30. 4. 2026

Spirální galaxie NGC 5907, která se nachází v souhvězdí Draka, je na tomto snímku zachycena v celé své elegantní štíhlosti. Díky pohledu z boku vidíme její disk jako úzký pruh světla s jasným centrálním zjasněním a temnými mlhovinami po celé délce disku. Snímek vznikl pomocí dalekohledu Seestar S50 s celkovou expozicí 14 hodin 26 minut 40 sekund na konci dubna 2026. V galaxii je patrná jedna nápadně jasná tečka (na této fotce vlevo od jádra galaxie), která na první pohled působí jako hvězda z Mléčné dráhy, protože je mnohem jasnější než všechny ostatní zdroje světla uvnitř samotné NGC 5907. Ve skutečnosti však nejde o hvězdu na popředí, ale o supernovu SN2026kid, což je exploze na konci života mimořádně hmotné hvězdy. Tato exploze na několik týdnů výrazně převýšila jas běžných hvězd. Supernovy tohoto typu dokážou zazářit tak intenzivně, že jsou viditelné i v galaxiích vzdálených miliardy světelných let. (foto Martin Kořínek)

Vírová galaxie

10. 5. 2026

(Vírová galaxie (Messier 51) v souhvězdí Honicích psů patří mezi nejznámější příklady kolize galaxií. Kromě samotné Vírové galaxie tu je vidět i její průvodce NGC 5195, který s Vírovou galaxií interaguje a postupně jí deformuje ramena. V budoucnosti s největší pravděpodobností dojde ke spojení těchto dvou galaxií do jedné. Snímek pořízený dalekohledem Seestar S50 s celkovou integrační dobou 15 hodin 8 minut 40 sekund na začátku května 2026 zachycuje tuto interakci v mimořádně jemných detailech. Dlouhá expozice umožnila zobrazit nejen jasná spirální ramena, ale i nevýrazné oblasti, které se běžně ztrácejí v šumu. Právě tyto slabé struktury obsahují hvězdy vymrštěné z obou galaxií během kolize. Snímek obsahuje také několik stop způsobených průletem družic přes zorné pole během expozice. Tyto stopy jsou dnes skutečným problémem astrofotografie a v budoucnu to bude jenom horší, protože počet satelitů obíhajících okolo země neustále roste. (foto Martin Kořínek)

Větrník

28. 5. 2026

Spirální galaxie Větrník (Messier 101), nacházející se v souhvězdí Velké medvědice, patří mezi galaxie s největší úhlovou velikostí na severní obloze. Snímek pořízený kompaktním dalekohledem Seestar S50 s celkovou integrační dobou 15 hodin 26 minut 10 sekund na konci května 2026 ukazuje tuto galaxii v mimořádně detailní podobě. Díky dlouhé expozici vynikají nejen její široká spirální ramena, ale především rozsáhlé hvězdotvorné oblasti, které jsou pro Větrník typické. Tyto oblasti se na snímku projevují jako kombinace modrých hvězd a červených mlhovin. Modré hvězdy představují velmi mladé, horké, hmotné a svítivé stálice, které vznikly teprve nedávno v hustých oblacích plynu. Jejich intenzivní záření ionizuje okolní vodík, který pak září charakteristickým červeným světlem — právě to vytváří rozsáhlé oblasti HII, viditelné jako jemné červené skvrny rozeseté po spirálních ramenech. Větrník je jednou z galaxií, kde jsou tyto oblasti mimořádně výrazné: některé z nich jsou tak velké, že by svou velikostí překonaly i největší známé mlhoviny v naší Galaxii. Na snímku je také stopa po průletu družice přes zorné pole. Pro astrofotografii jde o nežádoucí artefakt, který vzniká průletem satelitu během expozice a je typickým problémem současné doby, kdy počet družic na oběžné dráze rychle roste. (foto Martin Kořínek)

Merkur a planety večerní oblohy

29. 5. 2026

Koncem května jsme při veřejném pozorování spatřili s našimi návštěvníky na soumračné večerní obloze hned tři planety. Nejvýše nad obzorem zářil jasným světlem král planet – Jupiter, pod ním se jako diamant leskla ještě jasnější vládkyně jarního nebe – večernice Venuše a úplně nejníž se těsně vedle koruny stromu ukázal také Merkur. Tato planeta se nikdy nevzdaluje úhlově příliš daleko od Slunce a takto pěkně ji spatřit se může povést jen několikrát do roka. Všechny tři planety nám ukázaly, kudy vede průmět oběžné dráhy Země – ekliptika, kružnice po které se po nebi pohybuje mezi hvězdami Slunce. (foto Karel Trutnovský)

Poslední jarní úplněk

30. 5. 2026

Na naší hvězdárně pořádáme celkem pět astronomických kroužků pro počínaje dětmi z mateřské školky a konče dospěláky. Pro děti většinou z druhého stupně ZŠ je určen kroužek Sirius, který navštěvuje rovněž nadšený mladý hvězdář Kryštof Beker. A zde je jeho astrofotografická prvotina, téměř úplňkový Měsíc, který ve 21:50 SELČ zachytil svým mobilem. Gratulujeme mu a přejeme spoustu dalších astrofotogtafických úlovků!

Setkání Venuše s Jupiterem

8. 6. 2026

Sbližování Jupitera s Venuší vyvrcholilo v pondělí 8. června večer před příchodem studené fronty, která sebou přinesla zataženou oblohu na několik následujících dnů. (foto Petr Hykš)

Konjunkce měsíčnatého Jupitera s bezměsíčnou Venuší. Poznáte, kdo je kdo?

Canon R10, expozice: 3,2 s, f/5, ISO:200, ohnisko: 150 mm, OG star tracker. (foto Petr Hykš)

Laguna & Trifid

15. 6. 2026

Komplex mlhovin Laguna (Messier 8) a Trifid (Messier 20) spolu s otevřenou hvězdokupou Messier 21 tvoří jednu z nejpůsobivějších oblastí letní oblohy. Snímek pořízený dalekohledem Seestar S30 s celkovou expozicí 2 h 10 min dne 15. června 2026 zachycuje tuto část oblohy v širokém zorném poli, které umožňuje vidět všechny tři objekty najednou. Přestože jejich fyzická vzdálenost je obrovská, úhlově se nacházejí velmi blízko. Laguna je rozsáhlá hvězdotvorná mlhovina, kde se rodí nové hvězdy v hustých oblacích ionizovaného vodíku. Uprostřed mlhoviny se nachází jasná otevřená hvězdokupa NGC 6530, jejíž mladé hvězdy osvětlují okolní plyn a vytvářejí charakteristické růžové a červené zbarvení. V centrální části Laguny je patrná i známá struktura přesýpacích hodin, tedy malé, avšak nejjasnější části této mlhoviny. Vedle Laguny se nachází Trifid, unikátní objekt kombinující hvězdotvornou emisní mlhovinu, modrou reflexní mlhovinu a pásy temných mlhovin, které ji opticky rozdělují na několik částí. Modrá reflexní oblast odráží světlo mladých hvězd, zatímco červená emisní část září díky ionizovanému vodíku, v podstatě jako zářivka. Temné prachové pásy, které mlhovinu vizuálně rozdělují, jsou typickým znakem hustých oblastí, kde se plyn shlukuje do budoucích hvězd. Nad touto dvojicí se nachází otevřená hvězdokupa Messier 21. Tvořená je mladými hvězdami, které v minulosti vznikly společně z jedné mlhoviny. Ačkoliv se na snímku jeví jako součást stejného komplexu, její skutečná vzdálenost je odlišná, což je krásný příklad toho, jak může být úhlová blízkost na obloze klamavá. (foto Martin Kořínek).

Venuše v Jesličkách

19. 6. 2026

Venuše se rozloučila s Jupiterem, který postupně mizel ve sluneční záři a jak se mohli přesvědčit návštěvníci hvězdárny, na své pouti oblohou navštívila hvězdokupu Jesličky. Tato otevřená hvězdokupa s katalogovým označením M44 bývá za dobrých podmínek na hranici viditelnosti očima, ovšem tentokrát bylo potřeba k jejímu spatření na soumračné obloze použít dalekohled. Zachytit se ji povedlo z kopule ždánické hvězdárny také Karlovi Trutnovskému zrcadlovkou Canon 450D, na jeho snímku jsou hvězdy tvořící hvězdokupu na hranici rozlišitelnosti vlevo dolů od jasné Venuše. Ovšem úplně nejlepší astrofotografii pořídil z nedalekých Lovčic Martin Kořínek. V jeho případě se jedná tak trochu o vítězství fotografické techniky nad přírodou, ke snímání využil svůj nový dalekohled Seestar S30 Pro (expozice 10 min. 30s.)

Den Slunce na ždánické hvězdárně

20. 6. 2026

Den před letním slunovratem proběhl na naší hvězdárně speciální astrovíkend věnovaný naší nejbližší hvězdě. Návštěvníci si mohli prohlédnout Slunce čtyřikrát jinak. Nejprve pomocí nové barevné planetární kamery ZWO ASI 676 MC, kterou věnoval naší hvězdárně jako sponzorský dar pan Oldřich Kotík, vnuk zakladatele naší hvězdárny si prohlédli Slunce v čáře vápníku. Tento obraz zpracoval Stefan Zima.

Pomocí nové kamery ZWO ASI 676 MC byl rovněž pořízen obraz sluneční chromosféry v čáře H-alfa. Byl pořízen rovněž detail zajímavé oblasti na okraji slunečního disku. Rovněž tyto obrazy zpracoval Stefan Zima.

Nově jsme pozorovali též zářivou vrstvu Slunce pomocí Herschelova hranolu. Tato metoda bezpečného sledování fotosféry poskytuje mnohem kvalitnější a kontrastnější obraz než dosavadní tlumení světla pomocí slunečního fóliového filtru. Náš nový Herschlův hranol je vybaven navíc zeleným filtrem, takže se v zorném poli jeví obraz zelený, ale pro účely naší astrofotografie byl upraven do žluta, i když ve skutečnosti svítí Slunce bílým světlem. Na fotografii se krásně zachytila sluneční granulace a rovněž vláknitá struktura penumber slunečních skvrn. Takto kvalitní obraz Slunce jsme ještě nikdy v minulosti s našimi návštěvníky neviděli. Tento obraz zpracoval Stefan Zima.

Pro úplnost dodáváme ještě čtvrtý způsob pozorování Slunce, který jsme si s návštěvníky užili během astronomického víkendu na ždánické hvězdárně – a sice sledování sluneční fotosféry projekčním dalekohledem.

« zpět

Město Ždánice