Cesta kolem Dhaulágiri

/ 10.02.2026 /

Putování kolem Dhaulágiri patří k nejnáročnějším a nejméně navštěvovaným, ale současně nejkrásnějším trekům v Nepálu. Není to však trek pro každého – vyžaduje dobrou fyzickou kondici, aklimatizaci a respekt k horám. Trasa obkružuje sedmou nejvyšší horu světa, Dhaulágiri (8167 m), a vede krajinou, ve které člověk postupně vystoupá z tropických oblastí hlubokých údolí, přes horské lesy a mírné podnebí až do oblasti vysokohorské pouště a ledovců korunovaných vysoko položenými průsmyky. Cestou je možné zdolat také překrásný šestitisícový vrchol Thapa Peak (neboli Dhampus Peak). Tohoto treku se obecně doporučuje účastnit pouze lidem se zkušeností s větší nadmořskou výškou, protože po cestě se překonává tzv. Skryté údolí (Hidden Valley) s výškou přes 5000 m.n.m., odkud se v případě horské nemoci a nouze nedá tak snadno sestoupit dolů. Odměnou je však silný pocit svobody, ticha a blízkosti přírody, který se v rušnějších trekových oblastech již prakticky nedá najít a také dechberoucí výhledy na Dhaulágiri, Tukuche Peak a přes nejhlubší údolí světa vyhloubené řekou Kali Gandaki také na masiv Annapuren s trojicí vrcholů Nilgiri. Nezapomenutelným zážitkem bylo též bydlení u místních obyvatel, spatření stop sněžného levharta a zejména ta neskutečně krásná noční obloha plná hvězd, jakou v Evropě nenajdete.

Z České republiky se této výpravy zúčastnilo celkem pět expedičníků. Kromě Karla a Jany Trutnovských, kteří absolvovali před třemi roky trek kolem Manaslu s přechodem přes pětitisícové sedlo Larkya La, vyrazili na cestu také Marek a Iva Solaříkovi, kteří měli na svém kontě dva výstupy na vrchol Mont Blancu a nejzkušenější členkou naší skupiny byla Martina Hrubá, která navštívila Himálaj již po čtvrté, přičemž mimo jiné vystoupila i na šest a půl tisíce metrů vysoký vrchol hory Mera Peak.

Dohromady však naše výprava čítala 21 členů (kromě nás pěti platících klientů také lezecký a trekový guide, kuchař s pomocníkem a nosiči – Sherpové). Po prohlídce nepálských měst Kathmandu a Pokhara jsme vyrazili do hor, přičemž první část cesty jsme absolvovali terénním automobilem a potom jsme již začali stoupat po vlastních údolím řeky Myagdi Khola. Bohužel, oproti předpovědi nám příliš nepřálo počasí a zatímco v údolí pršelo, na horách sněžilo. Globální změna klimatu se holt začíná pomalu projevovat i zde a kromě ubývání níže položených ledovců se také období stabilního dobrého počasí zřejmě posouvá na o něco pozdější dobu. Postupně jsme tedy v protisměru minuli několik výprav, které se vracely do údolí a projít přes sedlo French Pass se nepovedlo nikomu. V Japonském base campu i v Dhaulágiri base campu již byla naše výprava zcela osamocená a zřejmě jsme se tedy dostali nejdál. Bohužel, z důvodu velkého množství sněhu a rovněž kvůli naprosto tristnímu vybavení našich nosičů (tepláky, botasky a igelitové pytlíky namísto návleků) jsme se nakonec museli otočit i my. Naděje na zdolání Thapa Peaku však ještě zcela nepohasla. Během dvou dnů jsme sestoupili asi 3500 výškových metrů a třetí den objeli autem celý masiv Dhaulágiri až do údolí království Mustang a našeho původně cílového města Marpha. Protože jsme byli dobře aklimatizovaní, mohli jsme si dovolit podniknout rychlovýstup, z nadmořské výšky 2600 m.n.m. do více než šesti kilometrů na Thapa Peak a zpět, k dispozici jsme měli čtyři dny. Bohužel, opět z důvodu naprosto katastrofálního vybavení našich nosičů, jsme již nemohli postavit tábor výše než asi jen 4900 m.n.m. A tak jsme si udělali pouze výšlap na nejbližší bezejmenný kopeček, jakých je v Himálaji nepočítaně, v mapě označený kótou 5103 m.n.m. Ale protože nikoho by zřejmě ani nenapadlo šplhat se právě na tento vrcholek, protože všichni samozřejmě vystupují na ty nádherné a pojmenované himálajské velikány, jednalo se pravděpodobně o prvovýstup a tak jsme si tuto horu i pro legraci pojmenovali „Czech Peak".

Posledních několik dní strávených v Nepálu nás pak cesta zavedla z Himálaje do nížin jižního Nepálu do národního parku Chitwan. Již na místních bankovkách nepálských rupií je vyobrazena spousta exotických zvířat, ale výsledek předčil naše očekávání. Nosorožci, z nichž jeden dokonce volně korzoval přímo mezi lidmi v městečku Sauraha, plavba kánoí po řece plné krokodýlů a gaviálů, jízda na hřbetě slona pralesem s opicemi, antilopami, jeleny a pávy, kteří odpočívají v korunách stromů klidně ve výšce asi 30 metrů a mnoho a mnoho dalšího… Bylo toho dost a byla to krásná tečka za tím naším velkým nepálským dobrodružstvím.

O přednášku byl veliký zájem a do sálu planetária bylo potřeba přidat ještě celou řadu sedadel navíc.

Italský basecamp pod západní stěnou Dhaulágiri, koupající se v paprscích večerního Slunce, je posledním místem kde žijí lidé a také posledním místem, kde lze přespat v pohodlí zděné budovy.

Skupinka českých expedičníků v místě základního tábora pod Dhaulágiri. Zleva Martina Hrubá, Jájuška Trutnovská, Karel Trutnovský, Ivka Solaříková a Marek Solařík. V pozadí je pyramida hory Dhaulágiri II vysoká 7751 m. Po osmitisícové hoře Dhaulágiri I je druhým nejvyšším vrcholem horského celku Dhaulágirí Himal. Bylo vidět a slyšet, jak z okolních svahů často padaly kameny i laviny, ale na tomto místě jsme byli v bezpečí.

Náš Dhaulágiri base camp v celé své kráse. Zde nenarazíte na ohromné množství stanů a horolezců jako v základním táboře pod Everestem, zde jsme byli úplně sami. Místo táboru označuje pouze malý mužík z kamenů. Bohužel nastal i logistický problém, protože nám z tohoto místa dezertovala asi polovina nosičů...

Snová krajina Dhaulágiri base campu nasvětlená z kraje noci jen svitem hvězd a Mléčné dráhy. Nikde nikdo, pouze naše stany připomínaly barevné lampiony, nebo rozsvícené balóny přání. Východní část údolí uzavírá silueta sedmitisícovky Tukuche Peak.

Nad noční severní stěnou Dhaulágiri se večer rozsvítila doslova záplava hvězd, nicméně netrvalo dlouho a vrchol tohoto majestátního himálajského velikána začal osvětlovat vycházející Měsíc.

Objeli jsme masiv Dhaulágiri z druhé strany. Asi jediným opravdu nebezpečným místem bylo prudké stoupání po firnu nad údolím řeky Kali Gandaki. Nesmeky jsme totiž půjčili našim nosičům a než jsme si mohli na mírnějším svahu obout duplexy s mačkami, museli jsme si dávat opravdu veliký pozor, aby nám pohorky nepodklouzly...

Při stoupání na Thapa Peak od městečka Marpha se nám po zdolání nebezpečného svahu otevřel úchvatný pohled na sedmitisícové hory Tilicho Peak (vlevo) a trojici vrcholů Nilgiri patřící k masivu Anapuren. Toto údolí řeky Kali Gandaki, která je dokonce  starší než samotné pohoří Himálaje, je nejhlubším údolím světa. Výškový rozdíl mezi osmitisícovkami Anapurnou a Dhaulágiri na obou stranách a dnem údolí je asi 5500 metrů, což je téměř třikrát víc než hloubka slavného Grand Canyonu na řece Colorado.

Pohled na Dhaulágiri z našeho výškového tábora nad Marphou. V popředí špičatý Tukuche Peak a v pozadí vlevo od něj ještě o kilometr vyšší Dhaulágiri.

Před námi se objevil skalnatý vrchol Thapa Peaku, který nám však protentokrát zůstal zapovězen. Nicméně vystoupili jsme alespoň na oblý vršek tzv. „Czech Peaku“ (vpravo), který se nakonec stal nejvyšším místem celé naší cesty a odkud se nám naskytl překrásný panoramatický výhled.

Karel Trutnovský na vrcholu „Czech Peaku“. Přestože ve výšce 5109 m.n.m. docela hodně foukalo, neodpustil si učinit momentku se svým „himálajským“ kloboukem – model ´86 :-).

Mléčná dráha nad Dhaulágiri z výškového tábora pod "Czech Peakem". Noc byla mrazivá a bezměsíčná obloha z tábora ve výšce asi 4900 m. n. m. byla naprosto skvostná. Vzduch je v této výšce velmi suchý a naprosto křišťálově průzračný, dohlednost dosahuje určitě mnoha set kilometrů. Hvězd tím pádem k obzoru prakticky vůbec neubývá, nejjasnějším objektem na nebi je Mléčná dráha a ke spatření je bez problému očima dokonce i pás zodiakálního světla – rozptýleného prstence Slunce. Uvidět opět po třech letech tuto výjimečně krásnou oblohu byl pro Karla Trutnovského hluboký fantastický zážitek a naprostý vrchol cesty do Himálaje. Tyto astrofotografie zpracoval na základě snímků pořízených Karlem Trutnovským Petr Hykš.

Oba tyto a ještě další astronomické obrázky si můžete také prohlédnout ve větším rozlišení na konci článku na internetové adrese: https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/zdanicky-astropodzim-1.html.

Sloni v národním parku Chitwan jsou hodně hravá zvířata a baví je třeba v řece stříkání vody z chobotu.

Celé naše putování Nepálem bylo nádherné dobrodružství. Cestou do naší republiky jsme si ještě nardinovali krátkou prohlídku Dubaje a došli jsme k závěru, že na Dubaj stačí jeden den, v rozmanitém Nepálu lze strávit klidně i jeden měsíc, ale potom už se rádi vracíte domů, protože u nás doma, v našem čarokrásném kraji zvaném „Moravské Toskánsko“ lze prožít jeden celý život!