Zkáza raketoplánu Challenger

/ 17.06.2026 /

Všechno v pořádku, jedeme na plný plyn! To byla poslední slova, která zazněla 28. ledna 1986 z paluby raketoplánu Challenger… Člověk by neřekl, že od tragické havárie raketoplánu Challenger uplynulo již 40 let. Zdá se to mnohem, mnohem méně. Faktem je, že tato havárie, při které zahynulo všech sedm astronautů, ovlivnila zásadním způsobem následnou historii pilotovaných kosmických letů.

Na počátku vývoje opakovatelně použitelného raketoplánu se uvažovalo, že tento dopravní prostředek zvládne až 60 misí ročně! Později byla tato kadence redukována na 30 startů za rok, ale stále se jednalo o impozantní číslo v porovnání s předchozím obdobím, kdy v projektu Apollo létali do vesmíru v podstatě pouze jednotlivci. Tentokrát se mělo dostat do vesmíru mnohem více lidí a nemuseli to být pouze profesionální a vysoce trénovaní lidé.

Podle původních předpokladů měl být raketoplán plně znovupoužitelný, nicméně ukázalo se, že takové řešení je samozřejmě velmi drahé. USA se rozhodly do tohoto projektu investovat z počátku jen omezenou částku a výsledek byl ten, že byl zkonstruován opakované použitelný kosmický letoun, zachraňovaly se rovněž boční pomocné urychlovací motory na pevné palivo a centrální palivová nádrž byla ztracena, protože se odhazovala těsně před dosažením oběžné dráhy a shořela v atmosféře. Raketoplán byl tedy nakonec kompromisem, který znamenal dlouhodobě poměrně velké provozní náklady. Nicméně byl to po ukončení projektu Apollo jediný prostředek USA, který dokázal dopravit astronauty na oběžnou dráhu Země a to v opravdu docela velkém počtu. Počítalo se proto, že se do vesmíru podívají též příslušníci různých spřátelených zemí, lidé z firem a organizací, které spolupracují s NASA a dále různé celebrity, umělci, politici… Samotnou příčinou havárie raketoplánu byla samozřejmě technická závada, ale kořeny této tragédie lze vystopovat v celkové kultuře tehdejší NASA. To, co znamenala v naší republice „divoká devadesátá léta“, prožila NASA v „osmdesátkách“. Do posádek raketoplánů se začali zařazovat například členové amerického kongresu a senátu, saudskoarabský princ… Příkladem neuvěřitelného šibování ve složení posádek byl palubní specialista Gregory Jarvis, který jako inženýr zastupoval firmu Hughes vyvíjející satelity Leasat posílané na oběžnou dráhu právě prostřednictvím raketoplánů. Tento člověk byl během krátké doby postupně odvolán a nahrazen nějakou jinou důležitou a významnou osobou z celkem čtyř letů, až nakonec dostal místo v pátém letu STS-51-L, v nešťastném raketoplánu Challenger. Zde měl studovat pohyb kapalin ve stavu beztíže, avšak absurdní je, žádný satelit firmy Hughes, na které byl tento člověk odborníkem, tento konkrétní raketoplán nenesl! Do posádky raketoplánu Challenger se rovněž v rámci programu „Učitel ve vesmíru“ dostala charizmatická učitelka Christa McAuliffeová, která na střední škole přednášela ekonomii, práva a historii. Měla přiblížit kosmonautiku a život ve vesmíru mladé generaci a podnítit tak v ní zájem o techniku a přírodní vědy. Samotnou havárii způsobil špatně těsnící pryžový kroužek mezi segmenty pomocného motoru na tuhé palivo. Raketoplán se vyráběl z politických důvodů napříč celými USA a kvůli dopravě bylo potřeba vyrobit pomocné motory nikoliv z jednoho kusu, nýbrž ze segmentů. O netěsnosti o-kroužků se vědělo již dříve a tato závada se projevovala poměrně často, nicméně protože se nikdy nic vážného nestalo, nepovažovala se za kritickou a s jejím odstraněním se počítalo až během následujících let. Rovněž se podcenily klimatické podmínky, které onoho lednového rána panovaly na kosmodromu.  Varovných hlasů bylo mnoho a z různých stran. Přesto byl 28. ledna 1986 vydán souhlas se startem raketoplánu Challenger. Ten se o pár desítek sekund později změnil v obří ohnivou kouli a sedm astronautů na jeho palubě zahynulo. Amerika zažila šok srovnatelný se šokem po zavraždění prezidenta Kennedyho…

Přednáška Ing. Tomáše Přibyla byla tradičně skvostná a přilákala návštěvníky v takovém počtu, který překročil nominální kapacitu našeho planetária. Ing. Tomáš Přibyl, který dokáže své encyklopedické znalosti propojovat do nečekaných souvislostí nám vyložil, co vlastně doopravdy stálo za příčinou výbuchu raketoplánu a ztrátou lidských životů…

Smutným symbolem kultury „divokých osmdesátek“ NASA by mohl být astronaut Gregory Jarvis, který měl těsně před nástupem do Challengeru na své kombinéze nášivku s emlémem satelitu Leasat, přestože tento satelit na palubě tohoto raketoplánu nebyl.

Segmentová konstrukce pomocných raketových motorů na pevné palivo.

Netypické klimatické podmínky na kosmodromu v den startu ráno. Na Floridě bylo velmi zima, studený mrznoucí vzduch stékal po chlazené hlavní palivové nádrži reketoplánu a na konstrukcích pod raketoplánem se vytvořily rampouchy.

Start raketoplánu bývala vždy spektakulární podívaná. Ovšem tentokrát, aniž by si toho kdo všiml, objevil se u spodní části pomocného motoru zlověstný černý obláček.

V průběhu letu začaly z poškozeného místa šlehat stále se zvětšující plameny, které jednak propálily hlavní palivovou nádrž ze které začal unikat vodík a dále přepálily vzpěru držící pomocný motor u raketoplánu.

Raketoplán těsně před explozí. Z hlavní palivové nádrže, kterou probořil nos pomocného motoru na tuhé palivo, začal masivně unikat tekutý vodík a kyslík a kolem raketoplánu se vytvořil vysoce výbušný oblak.

Raketoplán se proměnil v ohnivou kouli a rozpadl se na kusy. Dva pomocné motory ještě chvíli pokračovaly v neřízeném letu. Samotná kabina s kosmonauty explozi zřejmě přečkala i když se porušila její hermetičnost a astronauté pravděpodobně zahynuli až o několik minut později, když dopadli na hladinu moře.

Po havárii Challengeru se rozběhlo vyšetřování a objevily se i karikatury ukazující tehdejší kulturu v NASA a rozhodovací procesy předcházející vydání povolení ke startu: „Deset sekund do startu… Drží všechna těsnění?“

Ing. Tomáš Přibyl obklopen našimi věrnými návštěvníky říká, že létání do vesmíru není ani dnes žádná rutina a vždy se jedná o riziko. Podobný princip - závada se již mnohokrát stala v minulosti a tak lze toto nebezpečí akceptovat - stála i u pozdější havárie raketoplánu Columbia a nedávno se na prahu katastrofy ocitla například také posádka kosmické lodi Starliner od firmy Boeing. Historie kosmonautiky, ale i dalších objevitelských cest a lidského poznání je psaná krví. Riziko nelze nikdy zcela eliminovat, ale je potřeba snažit se ho udržet v přijatelných mezích a v co nejmenší míře. Jedná se o obecný princip, který platí v mnoha oblastech lidského konání.