Život v celoplanetárním skleníku

/ 01.05.2026 /

Je samozřejmě velice dobře, že na naší planetě existuje skleníkový efekt. Bez skleníkového efektu by na Zemi žádný život nebyl možný. Kdyby najednou veškerý skleníkový efekt zmizel, průměrná teplota na povrchu Země by během krátké doby klesla na -19°C, veškerá voda by zmrzla a díky vysoké odrazivosti sněhu a ledu by teplota dále padla až asi na -85°C. Takže sláva skleníkovému efektu! Problém však spočívá v tom, že si jej zesilujeme. Průměrná globální roční teplota na zemském povrchu bývala 15°C. Největší podíl na skleníkovém efektu má vodní pára (60% - 70%) a dále CO2 (25%). Oblaka mají oteplující i ochlazující vliv (při zatažené obloze je v noci tepleji a ve dne chladněji). Většina lidí má představu, že skleníkový efekt funguje jako ve skleníku, kdy světlo vstupuje dovnitř, ohřívá povrch a teplo je následně zadrženo sklem. To je ale jen půlka pravdy. Skleník totiž bývá prakticky uzavřen a nedochází v něm k proudění vzduchu. Teplý vzduch se pak drží pod stropem a nemůže unikat výše. Tato představa vede k mnoha chybným a zjednodušeným schématům dostupným například na internetu, kde je odraz tepla zpět k zemi znázorněn jakoby od nějaké nepropustné kopule. Skleníkový efekt však z 80% probíhá v té úplně nejnižší vrstvě atmosféry do výšky asi jen 300 metrů! Pravdivé schéma je poměrně složitější a jeho plné porozumění vyžaduje určitý přehled v dané problematice. Pokud od sebe odečteme energii, kterou Země obdrží od Slunce od energie, kterou vyzáří zpět do vesmíru, zůstane na Zemi v průměru energie 0,9 Wm-2. Čelovka s výkonem 1W dokáže krásně osvítit celou tmavou místnost. Ale nyní si vezměme, že tento na první pohled nepatrný výkon 0,9 W je přírůstkem energie na každý metr čtvereční na naší planetě, 24 hodin denně, 365 dní v roce… Tento „malý“ rozdíl v energetické bilanci způsobuje ohřívání atmosféry a dalších sfér Země, zejména oceánů. Navíc tím, jak se skleníkový efekt časem zesiluje, rozdíl v energetické bilanci také bohužel postupně roste. Možná byste řekli, že za to může Slunce, náš dárce životodárné energie. Jeho energie dopadající na horní hranici zemské atmosféry (tzv. solární konstanta) nepatrně kolísá. Jenže Slunce je v tomto případě bez viny, protože od poloviny 60. let jeho výkon spíš dlouhodobě naprosto nepatrně poklesl a globální oteplování se přesto naplno projevuje až přibližně v posledních třiceti letech. Ani sopečná aktivita globální oteplování nezpůsobuje, protože velké výbuchy sopek mají v součtu spíše ochlazující účinek. Nezbývá než se smířit s tím, že příčinou je stoupání obsahu skleníkových plynů v atmosféře činností člověka, zejména tedy CO2. Důsledky nárůstu CO2 v atmosféře vědecky poměrně přesně popsal již koncem 19. století švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius. Jednalo se tehdy o ryze teoretickou práci a samotného Arrhenia snad nikdo nemůže podezřívat z levičáckého klimaalrmismu, jak většinu současných vědců označují někteří dnešní politici, kteří mají pocit, že rozumí všemu naprosto bezvadně. Výrazná změna klimatu však dnes probíhá. O tom snad už mohou pochybovat jen lidé typu „plochozemců“. Měření ukazují, že změna probíhá takovou rychlostí, která nemá minimálně v uplynulých 800 000 letech obdoby. Rychlejší změnu klimatu způsobil například před 66 miliony roky pád desetikilometrové planetky na konci druhohor, což znamenalo bleskové ochlazení a zánik dinosaurů.

Na území našeho státu je potřeba do budoucna počítat s problémem sucha. Klimatické modely ukazují, že pršet bude v ročním úhrnu sice zhruba stejně, ale budou se zvětšovat extrémy počasí. Deště budou v průměru intenzivnější a spadnou za kratší dobu, takže vláha ve větší míře odteče namísto aby se vsákla. Budou se prodlužovat periody sucha a bude dlouhodobě tepleji. Jedním z důsledků bude například i zvýšené riziko požárů. Bude ubývat ledových dnů v zimě a bude přibývat tropických dnů v létě. Na horách se proto prakticky nebude hromadit sníh, což v minulosti bývala zásobárna vody do jarních měsíců, kdy velkou část vláhy odčerpává rostoucí vegetace. Vyšší teplota povede také k většímu výparu vody a dlouhodobému poklesu hladiny podzemních vod. Krátkodobé extrémní projevy počasí se mohou současně projevit i ve formě záplav a povodní, kalamitním větrem, nebo jarními mrazy, což bude mít negativní dopad na zemědělskou produkci. Jedním z mála pozitiv pro naši zemi je, že v takto změněném klimatu se bude v naší zemi více dařit pěstování červeného vína… V zahraničí budou však důsledky globálního oteplování zřejmě ještě horší. Vedle postupného stoupání mořské hladiny se některé oblasti stanou alespoň po určité období v roce neobyvatelnými, což současně s přelidněním planety povede k přesouvání velkého množství lidí…

Jak velké změny klimatu na naší planetě v budoucnu nastanou, máme do značné míry v rukou my, lidé. Protože antropogenní vliv na změnu složení zemské atmosféry je v současnosti rozhodující a i když námi způsobená globální změna klimatu je v plném proudu a probíhat bude i v budoucnosti, můžeme ovlivnit její rychlost a intenzitu. Začít můžeme každý z nás sám u sebe se spoustou drobností, protože neexistuje, jako v nějaké pohádce, jednoduché řešení. Snažme se prostě chovat k přírodě ohleduplně, neplýtvat potravinami ani jinými věcmi a snažme se nepodléhat komerčním tlakům na pořizování stále nových a nových zbytečností. A přestože si představitelé některých a dokonce i velkých států dávají klapky na oči a tváří se, že se nic neděje a že se jich asi globální změna klimatu netýká, nemají pravdu, protože spolu s námi žijí na této planetě. Naprosto klíčové je zásadním způsobem omezit vypouštění skleníkových plynů do atmosféry v globálním měřítku, protože jinak, třeba za sto let, bychom planetu našich dětí a dětí jejich dětí snad ani nepoznali…

Dr. Marian Pavelka je vědeckým pracovníkem v Ústavu výzkumu globální změny CzechGlobe. Nedělají jen vědu do šuplíku, ale úzce spolupracují například s hasiči. Zde se například uplatňují výsledky jejich výzkumu vztahu ekosystému s atmosférou. Marian Pavelka je odpovědný za provoz měřických stanic po celém území naší republiky i v zahraničí. Na stánkách CzechGlobe lze dohledat spoustu užitečných informací, například v projektu Intersucho, které využívají například zemědělci.

Uhlík se v přírodě vyskytuje v různých formách, každý zná například diamant, nebo tuhu. Sloučeniny lze dělit na anorganické a organické. Uhlík je jedním ze základních stavebních kamenů v tělech živočichů i rostlin. Je pro nás životně důležitý, nicméně všeho moc škodí. Graf ukazuje nárůst globálních emisí oxidu uhličitého od roku 1800 v atmosféře Země. Tím pádem se zvedl obsahu molekul oxidu uhličitého z původních 280 ppm na současných 430,72 ppm (parts per million, částic na milion). Na jaře roku 2026 dosáhla průměrná celosvětová koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře rekordních hodnot, přičemž pokračuje trend meziročního růstu.

Podíl emisí skleníkových plynů z různých částí světa.

Vývoj průměrné teploty v Brně v porovnání s třicetiletým průměrem. Toto nejsou výsledky modelových výpočtů, nýbrž samotného měření.

Počet ledových dní v České republice postupně klesá. Časem zřejmě začnou mít čím dál větší potíže horská lyžařská střediska. Už dnes nemohou prakticky fungovat bez umělého zasněžování.

Ovocné stromy mají tendenci v oteplujícím se klimatu kvést stále dříve. Toto je například graf kvetení meruněk. Časnější kvetení v kombinaci s nárůstem extrémního počasí vede k vyššímu riziku pomrznutí květů a následné neúrody ovoce.

Měřické stanice Ústavu výzkumu globální změny CzechGlobe.

Po přednášce jsme se s Mgr. Marianem Pavelkou, Ph.D. podívali na Měsíc a také na planetu Venuši, kde díky obřímu skleníkovému efektu způsobeného oxidem uhličitým dosahuje teplota na rovníku až téměř 500°C a činí tak z Venuše nejteplejší planetu Sluneční soustavy. 

Den Země na ždánické hvězdárně. Přednáška dr. Pavelky byla perfektně připravená, zajímavá a současně znepokojivá a přímo vybízela návštěvníky k zamyšlení nad námi samými a naším vztahem a konáním k přírodě. Važme si prosím naší krásné a křehké planety a chovejme se k ní ohleduplně. Je to jediný domov, který máme.