Meteojaro 2026

/ 04.06.2026 /

Modrá planeta

5. 3. 2026

Modrá obloha je nedoceněná. Teprve, když o ni přijdeme, uvědomíme si, jak je krásná. Spíše si na ni s povzdechem vzpomeneme tehdy, když je dlouho zataženo, jako třeba loni v prosinci. Oceňme proto touto fotografií jasnou, modrou oblohu bez mráčku, kterou nám příroda zařídila pomocí rozptylu slunečního světla v atmosféře. Takovou krásnou oblohu jen tak nějaká planeta nemá. Možná proto se Zemi říká modrá planeta? (foto Petr Hykš)

 

Cirrus

12. 3. 2026

Modrá obloha se pokryla oblaky vysokého patra zvanými Cirrus. Vzhledem k jejich výšce prakticky na hranici tropopauzy se skládají prakticky výhradně z droboučkých ledových krystalků. Tvoří chomáčky a vlákna připomínající vlasy, hřívu či řasy a odtud také jejich název. Vzhledem k tomu, že jsou tvořeny ledovými krystalky, stává se, že právě ony jsou zodpovědné za občasné zajímavé halové jevy. Zajímavostí tohoto typu oblaku je také to, že se běžně vyskytuje i v atmosférách jiných planet, například v atmosféře Marsu nebo Neptunu. (foto Martin Kořínek)

 

Písek ze Sahary

13. 3. 2026

Ráno v pátek třináctého si mohl člověk všimnout před hvězdárnou podivně zaprášených aut. Kdyby se je pokusil očistit hadrem, mohl by si i poškrábat lak. Jednalo se o písečný prach ze Sahary, který se k nám dostal díky jihovýchodnímu větru. Při zvýšené koncentraci se může podepsat na kvalitě vzduchu, vzniká až smogová situace s vysokým obsahem prachových částic ve vzduchu. Prach zhoršuje viditelnost a tím, že tlumí sluneční paprsky, ovlivňuje například i teplotu. Východy a západy Slunce bývají nápadně popelavé a omezená dohlednost může dokonce způsobit i to, že Slunce nízko nad obzorem nemusí být vůbec vidět. (foto Karel Trutnovský)

 

Falešný bouřkový oblak zviditelnil inverzi

23. 3. 2026

Cestou z Brna jsme si po páté hodině odpoledne povšimli velkého oblaku připomínající tvarem bouřkovou kovadlinu. Na meteorologickém radaru však nebylo nic, co by bouřku jen trochu připomínalo. Nejednalo se totiž o bouřkový oblak Cumulonimbus incus, ale o kupovitý oblak nízkého patra troposféry Stratocumulus cumulogenitus. V obou případech oblaka rostou do výšky, naráží na teplotní inverzi a rozpínají se dál už jen do stran. V případě bouřkového oblaku odpovídá tato hranice hranici mezi troposférou a stratosférou ve výšce asi 11 km. Náš oblak také rostl do výšky, ale narazil na teplotní inverzi už ve výšce 3 km. (foto Petr Hykš)

 

Dramatický západ Slunce v Lovčicích

23. 3.2026

Slunce se již schovalo za obzor a obloha byla pokrytá vzdouvajícími se oblaky. Ale v průrvě mezi oblačností se přeji jen ještě prodraly poslední paprsky a osvětlily okraj nabublaného oblaku. Den umíral a noc se rodila. (foto Martin Kořínek)

 

Teplotní inverze podruhé

3. 4. 2026

Teplotní inverzi v nízkém patře troposféry jsme znovu zaznamenali i na začátku dubna, kdy se na obloze objevilo několik menších oblaků typu Cumulus mediocris. Oblaka mají ploché základny a rostou do výšky, ale po dosažení inverzní vrstvy byla oblaka nucena růst už jen do šířky, takže mají ploché nejen základny, ale i vrcholky. Podle sondážního měření z Prostějova byly v nízkém patře troposféry dvě teplotní inverze. Jedna slabší ve výšce asi 2 km a druhá výraznější ve 3 km, která pravděpodobně způsobila vznik těchto oblaků. Teplotní zvrstvení atmosféry se projevilo i okolo desáté hodiny večer, kdy se při východu Měsíce jeho obraz silně deformoval. (foto Petr Hykš)

 

Při focení oblaků jsme na popraskané dlažbě před bočním vchodem do hvězdárny objevili rozkvetlou fialku. Život si najde cestu. (foto Petr Hykš)

 

Čočkovitá oblaka z Brna a ze Ždánic

7. 4. 2026

Párkrát za rok se nad jižní Moravou objeví oblaka Altocumulus lenticularis připomínající létající talíře. Jsou to situace, kdy je celá obloha modrá, jen ve středním patře troposféry se tvoří čočkovitá oblaka pokrývající značnou část oblohy. Zpravidla se objevují nejprve nad jihozápadním obzorem a pak se rozšíří na celé obloze, takže si jejich vznik vysvětlujeme tím, že vznikají v závětří Alp. Přes Alpy se od jihozápadu přesouvá vzduch a po překonání terénní překážky vznikají v závětří Alp v atmosféře vlny. Vlna se šíří na velkou vzdálenost a jak v ní vzduch stoupá a zase klesá, může po nad kondenzační hladinou tvořit oblak a pod kondenzační hladinou zase zanikat. To je pravděpodobně důvod, proč na obloze pozorujeme tato oblaka.

V posledních letech jsme tato oblaka pozorovali hlavně v březnu (16., 22. a 30. 3. v letech 2017, 2018 a 2021). V roce 2022 to bylo 13. července. V roce 2023 to bylo 1. října. V roce 2025 to bylo 14. května a letos to bylo 7. dubna. Podle naší dokumentace se tedy lentikuláry na jižní Moravě objevují hlavně v období jara, ale občas i v létě a na podzim. (první obrázek altokumulů lentikularis z Brna pořídil Petr Hykš, druhý ze Ždánic Karel Trutnovský)

 

Proměna oblaků

7. 4. 2026

Lentikuláry onoho dne zaujaly také Martina Kořínka z Lovčic, který zachytil také jejich následný vývoj. Altokumuly lenticularis se postupně zvětšovaly a zaplňovaly oblohu a na jejich původně hladkém vzhledu se časem objevila jemná struktura připomínající vrásky stárnoucího člověka…

 

Přírodní filtr

15. 4. 2026

Někdy se stává, že oblačnost zeslabí Slunce tak akorát, nicméně obraz který projde, je rozmazaný. Ale jindy se světlo ze Slunce pouze zeslabí, ale nerozmaže, takže člověka neoslní a lze se do něj lze pohodlně podívat očima. A to je přesně ta chvíle, kdy lze na Slunci spatřit volnýma očima sluneční skvrny. Pokud je skvrna větší než naše planeta Země a vy máte dosti ostrý zrak, můžete si nějaké té tmavé pihy na tváři naší nejbližší hvězdy všimnout. Ve středu 15. dubna byly sice na Slunci skvrny o něco menší, takže očima vidět nebyly, nicméně dvě byly natolik veliké, že se je povedlo zachytit mobilem Samsung Galaxy S23 Ultra a jsou patrné ve zvětšeném výřezu u pravého okraje kotouče Slunce. V tu chvíli by byly určitě vidět očima i v dalekohledu bez filtru, ale pozor, takovýto hazard nikdy nezkoušejte. Je to jen několik málo prchavých okamžiků, kdy je Slunce zeslabené tak akorát a vzápětí byste mohli trvale přijít o zrak. (foto Martin Kořínek)

 

Sundog

25. 4. 2026

Odpoledne se náš spolupracovník a strofotografický guru Karel Koss vypravil na ždánickou hvězdárnu, aby v noci zvěčnil supernovu v galaxii NGC 4205. A jen tak mimochodem se mu povedlo vyfotografovat také před západem Slunce nad západním horizontem barevnou skvrnu v subtilní oblačnosti. Někdy se jí říká boční Slunce, neboli parhelium, Karel Koss však s oblibou používá anglický termín sundog. Tato barevná skvrna v oblacích vzniká symetricky vlevo i vpravo od skutečného Slunce a za tento jev je zodpovědný lom paprsků světla procházejícího bočními stěnami ledových krystalků ve tvaru šestibokých destiček, které oblak obsahuje. Boční Slunce patří k nejběžnějším halovým jevům a Karel Koss měl štěstí, protože byl navíc připraven tento úkaz zaznamenat.

 

Stín kondenzační čáry

27. 4. 2026

Proudová letadla létají vysoko, prakticky v tropopauze na rozhraní troposféry a stratosféry. Je to zpravidla výše, než sahá běžná oblačnost, snad s výjimkou cirrů anebo vršků kovadlin bouřkových oblaků. Důkazem toho je stín, který vrhají kondenzační čáry na oblačnost pod sebou. V této perspektivě to vypadá, jako by letoun pronásledoval svůj vlastní stín… (foto Martin Kořínek)

 

Parádní Boční Slunce

27. 4. 2026

Cirrovitá oblačkost se skládá z ledových krystalků, které při vhodné konfiguraci občas dokáží vytvořit halové jevy. Boční Slunce, neboli parhelium, patří k těm nejběžnějším. Ovšem takovéto krásně probarvené rozhodně nebývá vidět každý den. Světelná skvrna v oblacích vzdálená 22° od skutečného Slunce vzniká lomem světla v plochých krystalcích tvaru šestibokých destiček, které padají volným pádem k zemi orientovány svou největší plochou horizontálně, podobně jako list padající ze stromu. (foto Martin Kořínek)

 

Polední rarach

28. 4. 2026, 12:00

Při pochůzce po Svatém kopečku u Mikulova se nám právě v poledne podařilo zachytit velmi prchlivý meteorologický jev – raracha, raráška nebo taky čertíka. Jedná se o větrný vír, který jsme pozorovali na poli před mikulovskou alejí ze vzdálenosti jednoho kilometru a z výšky 150 m. Vydržel však jen pár vteřin – než jsme stihli nahodit teleobjektiv, zmizel. Ideální podmínky jsou jasná obloha a bezvětří, což bylo splněno jen částečně – foukal slabý vítr. Rarášci nejčastěji vznikají za teplých letních dnů a jsou většinou neškodní. Jsou známy i z planety Mars, kde dosahují ohromných rozměrů.

Polední rarach je dalším přírůstkem do naší hvězdárenské sbírky poledních strašidel, ke kterým jsme již dříve zařadili Polednici – Venuši na polední obloze. (foto Petr Hykš)

 

Malé halo s vnitřním červeným okrajem

28. 4. 2026

Během dne jsme také pozorovali slabší halové jevy na vysoké oblačnosti, jako jsou 22° halo, dotykové oblouky a parhelia. (foto Petr Hykš)

 

Spirály kondenzačních čar

3. 5. 2026

Za letadlem se ve vzduchu dějí strašné věci. Není divu, když se okamžik před tím prožene těmito místy stotunové těleso. Vzduch zde prudce rotuje a tento pohyb lze dobře pozorovat na detailním pohybu kondenzačních čar, oblaků, které se v mžiku vytvoří kolem kondenzačních jader vycházejících z proudových motorů. Divoký pohyb těchto oblaků vytvořených lidmi si můžete prohlédnout na krátkém videu na adrese: https://youtu.be/zBBktgdTrYY. (foto Martin Kořínek)

 

Růst kupy

7. 5. 2026

V teplých dnech nastává klasický chod počasí, kdy dopoledne bývá hezky, během dne začnou růst kupovitá oblaka, načež večer, když Slunce pozbyde sílu, se tato oblaka začnou rozpadat. Pokud výška kupy přesahuje její šířku, nazývá se cumulus congestus. Na tento rostoucí oblak nasávající vzduch z okolí se díváme z podhledu a jsme rádi, že jsme na zemi, protože kdybychom podobný pohled uviděli jako paraglidisté, dobře by nám zajisté nebylo. Ale asi se i tady na zemi půjdeme schovat pod střechu, protože z této oblačnosti mohou vypadávat vydatné srážky, (foto Martin Kořínek)

 

Duha a první májová bouře

7. 5. 2026

Ve čtvrtek 7. května jsme večer zaznamenali první bouři s blesky. Mohutný oblak byl nasvětlen Sluncem, které se již pomalu klonilo k západu a v dešťových pruzích jsme mohli zpozorovat i krátkou duhu. (foto Karel Trutnovský)

 

Ledová oblaka nad malebnou krajinou

9. 5. 2026

V pátek 9. května jsme z okna hvězdárny pozorovali vláknitá ledová oblaka Cirrus vysokého patra troposféry. Na první pohled nás upoutaly srážkové pruhy směřující k zemi. Z oblaků neprší, ale vypadávají z nich ledové krystalky, které se v suchém vzduchu vypařují ještě před dopadem na zem. Taková charakteristika odpovídá oblakům Cirrus floccus. (foto Petr Hykš)

 

Když bouřka ukáže svaly

11. 5. 2026

Jsou dny, týdny i měsíce (typicky v zimě), kdy na obloze nezaregistrujeme nic zvláštního. A pak jsou dny, které nám to celé vynahradí. Jedním takovým dnem byl 11. květen, kdy jsme na obloze napozorovali hned několik bouřkových struktur jako z meteorologického atlasu. Byl to také jeden z prvních dnů letošního roku, kdy se v Česku vytvářely organizované bouřky, včetně několika supercel.

První bouřkovou strukturou jsou oblaka Cumulonimbus mamma, která jsme zaregistrovali na obloze asi v čase mezi 15:00 a 15:30 ze Slavkova u Brna. Díváme se na spodní stranu bouřkové kovadliny, na které se v propadajícím vzduchu vytvářela oblaka mamma. Na přiloženém snímku působí velmi plasticky a mezi jednotlivými oblačnými propady lze sledovat i srážkové pruhy (virga). Vypadalo to, jako by nám bouře ukazovala svaly. (foto Petr Hykš)

Oblak Cumulonimbus mamma byl rozprostřený po celé obloze, jak dokládá fotka výše pořízená přes objektiv typu rybí oko. (foto Petr Hykš)

Po 16:00 hod, na začátku setkání hvězdárenského astrofotografického kroužku, nás Lukáš Švábík upozornil na bouřku s rychlým vertikálním vývojem. Všichni jsme se vydali na terasu hvězdárny, odkud jsme na bouři měli nejlepší výhled. Právě se nacházela nad Strážnicí, asi 25 km od Ždánic. Samotné bouřkové jádro je na snímku u levého okraje. Většinu záběru snímku zabírá tzv. flanking line, což je oblačná struktura, která navazuje na jižní okraj bouře, a ve které vznikají nad vzestupnými proudy nová oblaka, takže z nich může vzniknout další bouřkový oblak. Když jsme i mezi začínajícími astrofotografy na hvězdárně probudili zájem o pozorování oblaků, což jsou obvykle úhlavní nepřátelé, tak jsme asi jako pedagogové uspěli. (foto Petr Hykš)

 

Bouřka byla bleskově aktivní, a tak se někteří z nás snažili blesky ulovit alespoň na mobil. Supercelární blesk úspěšně zachytil např. Karel Trutnovský.

 

Přiložený radarový snímek z času 16:15 zachycuje rozsáhlou bouřkovou kovadlinu sahající až k Olomouci a bleskově aktivní bouřkové jádro. V tento den se v Česku objevilo několik supercel a tato bouřka byla jednou z nich. Kromě přívalových dešťů bouře vyprodukovala také 2cm kroupy. Bouři na vlastní kůži pocítil také náš kamarád Vladimír Navrátil z Milotic, který tentokrát nedorazil, protože asi v 15:35 se nad ním prohnala právě tato bouře.

Po osmé hodině nás čekalo ještě jedno překvapení. Na terase hvězdárny jsme fotografovali jeden z nejkrásnějších návějových oblaků za posledních 10 let. Velmi děkujeme příteli hvězdárny Radovanu Bystrikovi, který nás upozornil na to, že se na hvězdárnu blíží tento nesmírně fotogenický oblak. 

 

Panoramatický snímek návějového oblaku (shelf cloud) s výraznými vzestupnými proudy (updrafty) v levé horní části. Návějový oblak je známý tím, že pod ním fouká chladný vzduch proti směru pohybu bouře. Teplejší vzduch tak stoupá před nasouvajícím se oblakem vzhůru a možná tak i trochu pomáhá bouři v jejím růstu. (foto Petr Hykš)

Detail čela bouře nad Věteřovem. V tento moment jsme již začali pociťovat nárazový vítr. (foto Petr Hykš)

 

Blesky se objevovaly každých asi 10 sekund. (foto Karel Trutnovský)

 

Za šera při svitu pouličních lamp jsme blesky fotografovali na 2,5s expozici, přidržením fotoaparátu ke konstrukci kopule. Přes silný vítr však nebylo možné fotoaparát bez stativu spolehlivě stabilizovat. Zatímco krajina je na fotce mírně rozmazaná pohybem, blesky jsou ostré, protože trvaly velmi krátkou dobu.Vítr rychle nabíral na síle, a když se opřel do otevřené kopule a rozpohyboval ji, museli jsme pozorování ukončit. Krátce nato přišel přívalový déšť. (foto Petr Hykš)

 

A takto zachytila přechod šelfového oblaku a blesky z následné bouře celoohlohová kamera na střeše naší hvězdárny, která je součástí meteostanice univerzitního dalekohledu ASA AZ800.

 

Irizace oblaků

17. 5. 2026

V podvečer proběhla v Brně na Dominikánském náměstí demonstrace na podporu veřejnoprávních médií. Zúčastnění lidé věnovali pozornost řečníkům a jen málokdo si všiml rozpadajícího se oblaku, který však hrál všemi barvami. Perleťový, skoro jako rozlitý olej na vodě. Tomuto jevu se říká irizace, nebo též iridescence oblaku a je způsobena interferencí a difrakcí světelných vln na droboučkých vodních kapičkách, nebo ledových krystalcích. Světlo ze Slunce se rozptyluje, láme a podléhá konstruktivní nebo destruktivní interferenci, čímž vzniká tento krásný a pozoruhodný jev. (foto Karel Trutnovský)

 

Západ Slunce z kopule hvězdárny

18. 5. 2026

Západ Slunce nastává každý den a každý den je jiný. Tentokrát se ospalé odmodralé Slunce před tím než šlo spát vykoupalo v oblacích a nakonec pozdravilo svým posledním paprskem hvězdáře, kteří jej během schůzky astronomického kroužku „AstroDémoni“sledovali z kopule ždánické hvězdárny. (foto Martin Kořínek)

 

Měsíční mimikry

20. 5. 2026

Když okraje oblaků nabydou vláknitou strukturu, označují se jako „fractus“ a znamená to, že se oblaka rozpadají. A v díře mezi oblaky se cudně ukázal náš vesmírný soused Měsíc, kterého si však všiml málokdo, protože to úplně vypadalo, jako by měl ochranné zbarvení – mimikry. Ovšem večer se již neschová a bude jasně zářit nad západním obzorem. (foto Martin Kořínek)

 

Kondenzační čáry

25. 5. 2026

Když jsou na hranici troposféry a stratosféry příznivé podmínky, mohou proudová letadla počmárat oblohu tak, že se až skoro zatáhne. Pokud ve velké výšce nastanou specifické vlhkostní a teplotní podmínky, stačí jen dodat kondenzační jádra na kterých se pak začnou bleskově tvořit kapičky vody, čili oblaky. Velice efektivním zdrojem kondenzačních jader jsou proudové motory letadel, v jejichž zplodinách najdeme kromě vodní páry také oxid uhličitý, oxid uhelnatý, oxidy dusíku, uhlovodíky, sloučeniny síry a také saze a kovové částice. (foto Karel Trutnovský)