Hory mají k hvězdám blíž

/ 18.04.2025 /

Prof. Miroslav Druckmüller má se svou ženou Zuzanou velikého koníčka a tím jsou hory. A čím vyšší, tím lepší. Takže často vyrážejí do Himalájí a do And, ale i do jiných koutů světa. Právě zde můžete také najít místa, kde je překrásná bohatá hvězdná obloha doposud nezasažená světelným smogem. Taková, jakou již ve střední Evropě bohužel nenajdeme.

Zájem o hory začal u Miloslava Druckmüllera už v dětství, když jezdil se svými rodiči do Tater, ale místo lyžování toužil spatřit svět z vrcholků tatranských končiarů. Jeho vzorem byl Vilém Heckel, známý československý horolezec, který však tragicky zahynul v roce 1970 v Peru na úpatí hory Huascarán, pod strašlivým sesuvem způsobeným zemětřesením. Od té doby Miloslav Druckmüller snil vystoupit na tuto horu a tento sen se mu splnil v roce 1998. Huascarán má výšku necelých 6800 metrů a v okolí působí majestátním dojmem zejména proto, že jeho stěna ční asi 4000 metrů nad okolní terén, což je dokonce větší převýšení než u osmitisícovek v Himalájích! Ze základního tábota spatřil Miloslav Druckmüller poprvé v životě tzv. zodiakální světlo – rozptýlený prstenec ledu, kamínků a prachu kolem Slunce. Je to dáno nulovým světelným smogem a fantastickými pozorovacími podmínkami panujícími vysoko v odlehlých horách. Pak nám popsal, jak se ve výšce kolem 5500 metrů projevuje nedostatek kyslíku ve vzduchu a že spíše než na fyzické kondici záleží na aklimatizaci a individuální schopnosti člověka snášet velké nadmořské výšky. Nakonec se mu tento nejvyšší vrchol pohoří Cordillera Blanca povedlo zdolat, ovšem nanejvýš dobrodružná a náročná byla pak především cesta dolů! Zatuhlá noha a strastiplná jízda na koni se mu na trvalo vryla do paměti a bylo to také naposledy, co vyrazil do hor sám bez své ženy Zuzany.

První opravdové setkání s jižní hvězdnou oblohou proběhlo v roce 2007 v Chile na jejich společné cestě kolem vulkánu Descabezado Grande. Člověk je úplně překvapen, co vše lze vyfotit obyčejnou zrcadlovkou na pevném stativu. Když máte nad hlavou dokonalou oblohu, stačí nastavit ISO kolem 10 000 a pořídit asi 250 snímků s expozicí 1/10 sekundy. Když se následně tyto snímky poskládají dohromady, vznikne fantasticky nádherný obraz třeba Velkého Magellanova mračna. Během této výpravy došla také Miloši Druckmüllerovi na E-mail následujícího zpráva: „Can you imagine how I feel here on the Northern hemisphere? Peter“. Díky tomu se Miloslav Druckmüller dozvěděl, že po nebi letí úžasná kometa McNaught, že se jedná o druhou nejjasnější kometu za posledních 50 let a že je vidět pouze z jižní polokoule. A tak se pak pokoušel každý večer tuto kometu vyfotografovat a to se mu nakonec povedlo.

Iridiscence způsobující zbarvení ohonu této komety vzniká stejným způsobem jako irizace pozemských subtilních oblaků obsahujících velké množství maličkých kapiček nebo ledových krystalků stejné velikosti. Ohon komety je tedy z ledu. Barvy v obdelníku jsou zvýrazněné.

Tuto kometu fotografoval pak i v následujících dnech, a nakonec vznikl i tento obrázek, který později získal 4x ocenění APOD (astronomická snímek dne NASA).

Další nevšední kometou, která zastihla prof. Druckmüllera s jeho ženou v Andách byla explodující kometa Holmes. Její obraz zachytil u jezera Laguna Animas. Také zde pořídil svou první fotografii noční oblohy v Andách modifikovanou zrcadlovkou, která skvěle zachytila červená vodíková oblaka v Mléčné dráze. Ráno ho pak probudily divoké krávy, které zvědavě nakukovaly přímo do stanu. Miloš Druckmüller zastává názor, že po dobrém se člověk vždycky nejdál dostane a tak začal na krávu mírně mluvit, aby se nelekla a nestrhla jim stan. Stejnou taktiku praktikoval u jiné příležitosti i s velkým býkem a na Pamíru se takto dokonce sblížil i se svišti. Tito ho uznaly za člena svého společenstva a tak mu pak i panáčkovali a pózovali na fotografiích!

Srdeční záležitostí Miloše a Zuzany Druckmüllerových jsou však především výstupy na vulkány. Stáli na vrcholu vulkánů Cotopaxi a Chimborazo v Ekvádoru, zapovězený jim zůstal legendární mexický Popocatépetl a tak si vyšlápli na sousední Iztaccíhuatl. Úžasné sopky jsou také na Kamčatce a tak v roce 2002 zdolali mimo jiné vrchol aktivního vulkánu Avačinská. Nejvíce však Miloši a Zuzaně Druckmüllerovým učarovaly vulkány v Chile, například Nevado de Chillán a další. Naproti tomu asi nejhorším zážitkem byl pro Miloše Druckmüllera výstup na Elbrus, nejvyšší horu Kavkazu, kde ho při výstupu postihla hypoglykémie a vrchol zdolal jen díky tomu, že mu jeho žena a anděl strážný v jedné osobě podala tabulku čokolády Studentská pečeť.

Občas může i velmi zkušený člověk udělat ve vysokých horách chybu a špatné rozhodnutí. Zpravidla mu však hory dají šanci nějak se ze šlamastiky dostat. Podle Miloše Druckmüllera je proto chození po horách bezpečnější, než například jízda autem po dálnici D1, kde katastrofa přichází náhle a bez varování. Ne všechny vrcholy se povedlo Miloši a Zdeně vylézt. Aconcagua, Mera Peak, Pik Lenina… Ale to není podstatné. Důležité je, že se vždy vrátili domů a jejich zážitky jsou dechberoucí. Naučili se v horách i prohrávat a právě tato dovednost a pokora je jejich vstupenkou do vysokých hor.

Přestože se přednáška tentokrát konala v netradiční den, v pondělí, cestu si návštěvníci našli.

Přednáška byla parádní, jak je v případě prof. Miloslava Druckmüllera dobrým zvykem.

Skupinové foto po přednášce.

Prof. RNDr. Miloslav Druckmüller, CSc. nám prozradil ještě jedno své velké, doposud nesplněné přání – získat titul HgS. Což znamená „rtuťovitý stařík“ :-).